Vývoj didaktiky a její hlavní představitelé
Didaktika jako věda a její postavení v systému pedagogických disciplín. Vývin didaktiky a její hlavní domácí a světoví představitelé. Předmět didaktiky, aktuální úkoly didaktiky. Teorie v didaktice.
Didaktika je část pedagogiky. Pojem „didaktika“ začal používat v 17. Století Wolfgang Rattke a po něm zejména Ján Amos Komenský. Termín „didaktika“ má svůj původ v řeckém slově „didaskein“ = učit.
Didaktika je věda o obsahu vzdělávání a o procesu vyučování a učení. Pod obsahem vzdělání rozumíme to, co se žák, student (ale i účastník kurzu) má naučit. Pod procesem vyučování rozumíme metody, zásady, organizaci
Didaktika je část pedagogiky. Pojem „didaktika“ začal používat v 17. Století Wolfgang Rattke a po něm zejména Ján Amos Komenský. Termín „didaktika“ má svůj původ v řeckém slově „didaskein“ = učit.
Didaktika je věda o obsahu vzdělávání a o procesu vyučování a učení. Pod obsahem vzdělání rozumíme to, co se žák, student (ale i účastník kurzu) má naučit. Pod procesem vyučování rozumíme metody, zásady, organizaci
Vztah didaktiky k jiným vědám
Didaktika je víceoborová věda, to znamená, že spolupracuje s dalšími pedagogickými vědami. Čerpá z historie pedagogiky a školství (reflektuje názory pedagogů, výchovně vzdělávací systémy av nich uplatňované metody a formy práce apod.).. Inspirativní je pro didaktiku srovnávací pedagogika (systémy výchovy a vzdělávání v různých zemích). Úzký je vztah didaktiky a teorie výchovy (výchovné působení na jedince prostřednictvím vyučování). Metodologie pedagogiky poskytuje didaktice různé výzkumné metody, jejichž využitím zkoumá různé didaktické jevy.
Didaktika jako věda spolupracuje s jinými vědami. Její vztah k jiným vědám stručně uvádíme:
a / filozofie a didaktika
Vyučovací proces je z pohledu žáka poznávacím procesem. Pro didaktiku má význam ta část filozofie, která se zabývá teorií poznání, čili gnozeológiou. Ta poskytuje didaktice teoretický základ, který lze aplikovat na vyučovací proces.
Didaktika je víceoborová věda, to znamená, že spolupracuje s dalšími pedagogickými vědami. Čerpá z historie pedagogiky a školství (reflektuje názory pedagogů, výchovně vzdělávací systémy av nich uplatňované metody a formy práce apod.).. Inspirativní je pro didaktiku srovnávací pedagogika (systémy výchovy a vzdělávání v různých zemích). Úzký je vztah didaktiky a teorie výchovy (výchovné působení na jedince prostřednictvím vyučování). Metodologie pedagogiky poskytuje didaktice různé výzkumné metody, jejichž využitím zkoumá různé didaktické jevy.
Didaktika jako věda spolupracuje s jinými vědami. Její vztah k jiným vědám stručně uvádíme:
a / filozofie a didaktika
Vyučovací proces je z pohledu žáka poznávacím procesem. Pro didaktiku má význam ta část filozofie, která se zabývá teorií poznání, čili gnozeológiou. Ta poskytuje didaktice teoretický základ, který lze aplikovat na vyučovací proces.
b / psychologie a didaktika
Jednotlivé psychologické disciplíny (obecná psychologie, vývojová psychologie, pedagogická psychologie) poskytují didaktice základ pro řešení otázek souvisejících s psychickými poznávacími procesy. Poznatky vývojové psychologie se aplikují při výběru učiva z hlediska jeho přiměřenosti věku dítěte, při výběru metod práce učitele a podobně. Poznamenáváme, že i psychologie čerpá z didaktiky – zkoumá, jak vyučování působí na psychiku lidské osobnosti.
Jednotlivé psychologické disciplíny (obecná psychologie, vývojová psychologie, pedagogická psychologie) poskytují didaktice základ pro řešení otázek souvisejících s psychickými poznávacími procesy. Poznatky vývojové psychologie se aplikují při výběru učiva z hlediska jeho přiměřenosti věku dítěte, při výběru metod práce učitele a podobně. Poznamenáváme, že i psychologie čerpá z didaktiky – zkoumá, jak vyučování působí na psychiku lidské osobnosti.
c / sociologie a didaktika
Sociologie je věda o společnosti, o jejím sociálním složení, vnitřním rozvrstvení a pod. Škola a třídy jsou také skupiny, ve kterých působí určité společenské zákonitosti (např. vytváření společenství třídy – kolektivu, vztahy mezi žáky ve třídě, mezi třídami apod.).. Ke zjišťování vztahů mezi žáky se využívá sociometrická metoda.
Sociologie je věda o společnosti, o jejím sociálním složení, vnitřním rozvrstvení a pod. Škola a třídy jsou také skupiny, ve kterých působí určité společenské zákonitosti (např. vytváření společenství třídy – kolektivu, vztahy mezi žáky ve třídě, mezi třídami apod.).. Ke zjišťování vztahů mezi žáky se využívá sociometrická metoda.
d / kybernetika a didaktika
Kybernetika se zabývá obecnými principy řízení a přenosu informací o živých a neživých organismech. Hovoříme vždy o řídící a řízené složce, mezi nimiž je vzájemný vztah. Poznatky kybernetiky lze aplikovat i ve vyučovacím procesu (v té souvislosti hovoříme o didaktickém systému). Poznatky kybernetiky se využívají také při programovém vyučování.
Kybernetika se zabývá obecnými principy řízení a přenosu informací o živých a neživých organismech. Hovoříme vždy o řídící a řízené složce, mezi nimiž je vzájemný vztah. Poznatky kybernetiky lze aplikovat i ve vyučovacím procesu (v té souvislosti hovoříme o didaktickém systému). Poznatky kybernetiky se využívají také při programovém vyučování.
e / logika a didaktika
Logika je věda o formální stránce a o vývinu poznávacích postupů prováděných myšlením a zpravidla vyjadřovaných v jazyce. Lze říci, že je to věda o formách správného myšlení. Poznatky o základních formách myšlení, kterými jsou pojem, soud, úsudek a zobecnění – jsou základním požadavkem pro práci každého učitele. Veškerá činnost učitele, každá vyučovací hodina, musí mít logický aspekt vedoucí k pochopení poznávané skutečnosti.
Logika je věda o formální stránce a o vývinu poznávacích postupů prováděných myšlením a zpravidla vyjadřovaných v jazyce. Lze říci, že je to věda o formách správného myšlení. Poznatky o základních formách myšlení, kterými jsou pojem, soud, úsudek a zobecnění – jsou základním požadavkem pro práci každého učitele. Veškerá činnost učitele, každá vyučovací hodina, musí mít logický aspekt vedoucí k pochopení poznávané skutečnosti.
f / hygiena a didaktika
Hygiena je vědou o ochraně, udržování a podmínkách zdraví. Poznatky z biologie a hygieny je třeba respektovat i v didaktice a uplatňovat ve vyučovací praxi (osvětlení tříd, barva tabule, výška židlí a lavic, teplota ve třídě atd.).. Uvedené faktory mají vliv na průběh vyučovacího procesu a působí na zdravotní stav žáků. Psychohygiena se zabývá duševní hygienou žáků. Ta závisí na dobře sestaveného rozvrhu hodin, od počtu hodin v týdnu, od střídání předmětů apod..
Hygiena je vědou o ochraně, udržování a podmínkách zdraví. Poznatky z biologie a hygieny je třeba respektovat i v didaktice a uplatňovat ve vyučovací praxi (osvětlení tříd, barva tabule, výška židlí a lavic, teplota ve třídě atd.).. Uvedené faktory mají vliv na průběh vyučovacího procesu a působí na zdravotní stav žáků. Psychohygiena se zabývá duševní hygienou žáků. Ta závisí na dobře sestaveného rozvrhu hodin, od počtu hodin v týdnu, od střídání předmětů apod..
Představitelé klasické didaktiky
a / Jean Jacques Rousseau (1712 – 1778), představitel francouzského osvícenství. Byl zastáncem myšlenky svobodné výchovy, kritizoval tehdejší způsob vyučování, které bylo odtržené od života, omezovalo činnost žáků. Podle něj učitelé učili děti „slova, slova, slova“ a málo vycházeli z potřeb a zájmů dětí. Své názory na výchovu a vzdělávání napsal v díle „Emil nebo O výchově“. Kritizuje se jeho přeceňování přirozené výchovy, posunutí rozumové a pracovní výchovy až po 12. rok věku dítěte.
b / Johann Heinrich Pestalozzi (1746 – 1827), švýcarský pedagog. Do didaktiky se zapsal nejen teoretickými úvahami, ale především vlastní pedagogickou praxí – mnoho let se věnoval dětem a učil. Své zkušenosti, názory a doporučení napsal v dílech „Jak učí Gertruda své děti“, „Abeceda pozorování“ a „Labutí píseň“. Prezentoval názor, že vzdělání má přispět k harmonickému rozvoji sil a vloh dítěte. Kritizoval mechanické učení ve školách a zanedbávání duševního vývoje dětí. Z vyučovacích metod vyzdvihoval pozorování. Za základní elementy poznání a elementárního vyučování považoval počítání, měření a ovládání řeči – tzv.. triáda: číslo, tvar, slovo. Za hlavní roli vzdělávání nepovažoval pouze osvojení si znalostí, ale rozvoj myšlení, tedy formální vyučování a vzdělání. Zdůrazňoval uplatňování didaktických zásad: názornost, výchovnost, systematičnost, přiměřenost, individuální přístup a další. Rozpracoval metodiky předmětů mateřský jazyk (od hlásek ke slovní zásobě až k četbě), počty (vytvoření představ o čísle, číselné vztahy, používání nástěnného jednotkového a zlomkového počítadla, používání čtverce rozděleného na deset řad po deseti čtverečcích), zeměpis (od nejbližšího okolí k celé zemi, modelování krajiny a práce s mapou) aby učitel byl schopen, pilný, ochotný a statečný. Sám byl dobrým vzorem pro učitele.
c / Johan Friedrich Herbart (1776 – 1861), německý pedagog. Završil úsilí o pozvednutí pedagogiky na vědu. Z jeho více děl uvádíme především: „Obecná pedagogika odvozená z cílů výchovy“, „Obecná praktická filozofie“, „Nástin přednášek z pedagogiky“. Z hlediska obsahu dělil pedagogiku na dvě části: teoretickou a praktickou. Teoretická část obsahuje úvahy o vzdělanosti, o prostředcích výchovy a organizaci školy. Praktická pedagogika udává praktický cíl výchovy a zároveň i druh zkušeností, které je třeba získat. Nejznámější jsou jím definováno stupně vyučování: 1. jasnost – důkladné seznámení se s novým učivem, výklad učitele; 2. asociace – rozhovor, spojení představ starších s novými; 3. systém – uvedení nového učiva do systému, závěry, zobecnění, pravidla; 4. metoda – praktické procvičování a využívání znalostí v praxi, cvičení, řešení úloh. Až dodnes se tyto stupně označují jako formální stupně vyučování určující formu a schéma vyučovací hodiny (označované jako herbartizmus).
d / Adolf Diesterweg (1790 – 1866), německý pedagog. Didaktické myšlení obohatil několika názory obsaženými v díle „Příručka vzdělání pro německé učitele“. Požadoval, aby vyučování bylo přirozené, důkladné, systematické a názorné. Vyučování má aktivizovat žáka a má zajišťovat jednotu materiálního a formálního vzdělání. Rozpracoval Pestalozziho metodiky počátečního vyučování a velkou pozornost věnoval osobnosti učitele. Zdůrazňoval potřebu jeho neustálého vzdělávání. Ve svých názorech rozlišoval didaktiku jako výklad o školním vyučování, metodiky jednotlivých předmětů a nauku o školní disciplíně. Vyučovací předměty rozdělil na:
-
Historické (dějepis, zeměpis, historická část gramatiky, biblické dějiny), ve kterých se uplatňuje metoda dogmatická – výkladová
-
Racionální (filozofie, matematika, fyzika), ve kterých se uplatňuje metoda genetická – heuristická, dialogická.
e / Konštantin Dmitrijevič Ušinskij (1823 – 1870), ruský pedagog. Napsal dílo „Člověk jako předmět výchovy“, ve kterém rozpracoval filozofické a psychologické základy vyučování. Vyučování chápal nejen jako prostředek k osvojování si nových znalostí, ale i jako rozvíjení rozumových schopností žáků. Zvláštní pozornost připisoval výchovnosti vyučování, z čehož vyvodil požadavky na osobnost a práci učitele a na organizaci práce na vyučovací hodině. Pro jeho hluboký humanismus, demokratické chápání výchovy a vzdělávání ho mnozí historici pedagogiky přirovnávají ke Komenskému.
K rozvoji didaktiky přispěly i více slovenskou a čeští pedagogové. Ve svých pracích popsali mnohé otázky výchovy a vzdělávání, byly autory učebnic a metodických příruček. Uvádíme některých:
a / Samuel Tešedík (1742 – 1788). Byl odpůrcem prázdného memorování, doporučoval vyučování prostřednictvím práce. Podle něj má být vyučování přínosem pro praktický život. V roce 1780 založil školu v Sarvaši, v níž spojoval výuku s prací na pokusném poli a prací v dílně.
K rozvoji didaktiky přispěly i více slovenskou a čeští pedagogové. Ve svých pracích popsali mnohé otázky výchovy a vzdělávání, byly autory učebnic a metodických příruček. Uvádíme některých:
a / Samuel Tešedík (1742 – 1788). Byl odpůrcem prázdného memorování, doporučoval vyučování prostřednictvím práce. Podle něj má být vyučování přínosem pro praktický život. V roce 1780 založil školu v Sarvaši, v níž spojoval výuku s prací na pokusném poli a prací v dílně.
b / Daniel Lehotský (1759 – 1740). Své názory podal v díle „Kniha o moudrém a křesťanském vychováváni dítek“. Jsouce ovlivněn J. A. Komenský doporučoval mnoho pozoruhodných a cenných pedagogických a didaktických rád, např. respektování věkových a individuálních zvláštností dětí, dokonalé poznání žáka jako základ pro další práci s ním, namísto paměti rozvíjet myšlení.
K rozvoji didaktického myšlení na Slovensku v 19. století přispěly i další pedagogové, jako např.. Samuel Ormis, Ján Nemessanyi, Juraj Palleš, Ivan Branislav Zoch. Z významnějších Slovenská pedagogů 20. století zmíníme Juraje Čečetka (1907 – 1983), který ve svém dvousvazkové díle „Pedagogika“ věnuje značnou pozornost i didaktice. Juraj Brtko (1912 – 1997) v díle „Stručná didaktika pro učitele a kandidáty učitelství“ charakterizuje didaktiku jako „cíl vyučování, obsah vyučování, zásady vyučování, prostředky vyučování a učební pomůcky“. Známá je i práce „Didaktika“ od Ondřeje Pavlíka (1916 – 1996), v níž se autor zabývá cíli rozumové výchovy, principy vyučování, obsahem vyučování, metodami a formami vyučování. K dalším Slovenská představitelům, kteří se nejčastěji zmiňují v souvislosti s vývinem didaktiky a svými myšlenkami a názory naplňovali její předmět a obsah patří Emil Stračár, Vladimír Václavík, Ján Velikanič a Ladislav Mihálik
K rozvoji didaktického myšlení na Slovensku v 19. století přispěly i další pedagogové, jako např.. Samuel Ormis, Ján Nemessanyi, Juraj Palleš, Ivan Branislav Zoch. Z významnějších Slovenská pedagogů 20. století zmíníme Juraje Čečetka (1907 – 1983), který ve svém dvousvazkové díle „Pedagogika“ věnuje značnou pozornost i didaktice. Juraj Brtko (1912 – 1997) v díle „Stručná didaktika pro učitele a kandidáty učitelství“ charakterizuje didaktiku jako „cíl vyučování, obsah vyučování, zásady vyučování, prostředky vyučování a učební pomůcky“. Známá je i práce „Didaktika“ od Ondřeje Pavlíka (1916 – 1996), v níž se autor zabývá cíli rozumové výchovy, principy vyučování, obsahem vyučování, metodami a formami vyučování. K dalším Slovenská představitelům, kteří se nejčastěji zmiňují v souvislosti s vývinem didaktiky a svými myšlenkami a názory naplňovali její předmět a obsah patří Emil Stračár, Vladimír Václavík, Ján Velikanič a Ladislav Mihálik
Předmět didaktiky
V historickém vývoji a i v současné literatuře je pojem předmět didaktiky chápán různě. Tak např.. J. A. Komenský didaktika rozumí umění vyučovat. K. D. Ušinskij, ale i O. Chlup pod ní rozuměli teorii vyučování, O. Kádner teorii rozumového vzdělávání.
I v současnosti se lze setkat s různým chápáním a vysvětlováním didaktiky a jejího předmětu. Např. Z. Pešek5 o předmětu didaktiky říká, že je jím především vzdělávací proces ve vyučování, jehož jádro tvoří obsah vzdělání, otázky týkající se podstaty učebních procesů, metody, zásady a organizační formy vyučování. J. Brtko vymezuje didaktiku jako „pedagogickou disciplínu, která se zabývá obecnými otázkami řízení učebního procesu, … jejímž předmětem je učební proces jako jednota vyučovací a učební činnosti „6 Do předmětu didaktiky zahrnuje obsah vzdělání, vyučování, metody a prostředky, práci v malotřídní školách, osobnost učitele a žáka. F. Hradil pod předmětem zkoumání didaktiky rozumí „… úkoly, cíle a organizace vyučování a učení“. Didaktika podle
něj její teorií vyučování a vzdělávání. Vzpomeňme ještě autorů A. Kaisera a R. Kaiserová, kteří jsou toho názoru, že „didaktika je transformace obsahů na vyučovací předměty uskutečňována podle určitých principů a usilující o splnění jistých záměrů“.
Nejčastěji se setkáváme s tím, že didaktika je teorie, věda, nauka, ale i obecná metodika, část pedagogiky a pod., Což souvisí s tím, že vzdělávací proces je složitý a náročný, ovlivňuje něj množství různých činitelů – to se pak projevuje i v přístupech k definování. Mezi uvedenými pojmy je významový rozdíl, proto je třeba přesněji vymezit
pojem a předmět didaktiky.
Didaktika má jasný cíl svého zkoumání, má svou terminologii, využívá různé výzkumné metody, splňuje požadavky kladené na vědu, čili je vědou. V takovém pojetí lze uvést chápání didaktiky jak ho uvádí Š. Švec: „Didaktika je převážně praktická, užitá, víceoborová věda (nauka) o zkoumání a uplatňování zákonitostí plánování, organizování a vyhodnocování lidského i subhumánneho učení, zejména však institucionální výuky jakýchkoliv předmětů vzděláváním, výukou a Vycvičování jakýchkoli subjektů učení“. Tato definice popisuje předmět didaktiky obšírněji, neomezuje se pouze na vyučování ve škole. V procesuálního stránce zdůrazňuje plánování (až vyhodnocování) nejen vzdělávací, ale i výchovné stránky. Pod pojmem „subhumánne učení“ se rozumí zoodidaktika (výcvik služebních psů, holubů apod.)..
Předmětem didaktiky je i obsah vzdělávání. Souvisí s tím transformace vědy do didaktického systému – do učebních předmětů, výběr učiva, optimálnost jeho obsahu a uspořádání.
Základní funkce teorie vyučování
1.Diagnostická
Snaží se odhalit zákon vyuč procesu, hodnotit procesy vyučování, na základe které navrhuje efektivnější postupy, zlepšení procesů učení
2.Prognostická
Předvídat a stanovit prognózy, co se týká vývoje teorii, vůbec procesů vzdělávání společnosti, perspektivní stránky vyuč. proces
3.Instrumentální
Vybírá na zalžou stanovené diagnózy efektivně metody a formy práce. Vybírat z množství způsobů které jsou nejvhodnější. Popisuje problematiku strukturovaně učiva, vyber učiva, realizace učiva, vyber didaktických zásad a pod.
4.Normatívna
Stanovovat normy, ideály, který by měl proces směřovat. Stanoví cíle vyuč procesu. Základní obsahy k t musí realizovat, určuje cílovou rovinu.
Úkolem didaktiky je najít takový model, ve kterém žák i učitel společně najdou odpovědi na základní otázky č?. proč? a jak? Realizovat, aby v edukačním procesu dosáhli úspěchu.
Aktuálně úkoly didaktiky
V historickém vývoji a i v současné literatuře je pojem předmět didaktiky chápán různě. Tak např.. J. A. Komenský didaktika rozumí umění vyučovat. K. D. Ušinskij, ale i O. Chlup pod ní rozuměli teorii vyučování, O. Kádner teorii rozumového vzdělávání.
I v současnosti se lze setkat s různým chápáním a vysvětlováním didaktiky a jejího předmětu. Např. Z. Pešek5 o předmětu didaktiky říká, že je jím především vzdělávací proces ve vyučování, jehož jádro tvoří obsah vzdělání, otázky týkající se podstaty učebních procesů, metody, zásady a organizační formy vyučování. J. Brtko vymezuje didaktiku jako „pedagogickou disciplínu, která se zabývá obecnými otázkami řízení učebního procesu, … jejímž předmětem je učební proces jako jednota vyučovací a učební činnosti „6 Do předmětu didaktiky zahrnuje obsah vzdělání, vyučování, metody a prostředky, práci v malotřídní školách, osobnost učitele a žáka. F. Hradil pod předmětem zkoumání didaktiky rozumí „… úkoly, cíle a organizace vyučování a učení“. Didaktika podle
něj její teorií vyučování a vzdělávání. Vzpomeňme ještě autorů A. Kaisera a R. Kaiserová, kteří jsou toho názoru, že „didaktika je transformace obsahů na vyučovací předměty uskutečňována podle určitých principů a usilující o splnění jistých záměrů“.
Nejčastěji se setkáváme s tím, že didaktika je teorie, věda, nauka, ale i obecná metodika, část pedagogiky a pod., Což souvisí s tím, že vzdělávací proces je složitý a náročný, ovlivňuje něj množství různých činitelů – to se pak projevuje i v přístupech k definování. Mezi uvedenými pojmy je významový rozdíl, proto je třeba přesněji vymezit
pojem a předmět didaktiky.
Didaktika má jasný cíl svého zkoumání, má svou terminologii, využívá různé výzkumné metody, splňuje požadavky kladené na vědu, čili je vědou. V takovém pojetí lze uvést chápání didaktiky jak ho uvádí Š. Švec: „Didaktika je převážně praktická, užitá, víceoborová věda (nauka) o zkoumání a uplatňování zákonitostí plánování, organizování a vyhodnocování lidského i subhumánneho učení, zejména však institucionální výuky jakýchkoliv předmětů vzděláváním, výukou a Vycvičování jakýchkoli subjektů učení“. Tato definice popisuje předmět didaktiky obšírněji, neomezuje se pouze na vyučování ve škole. V procesuálního stránce zdůrazňuje plánování (až vyhodnocování) nejen vzdělávací, ale i výchovné stránky. Pod pojmem „subhumánne učení“ se rozumí zoodidaktika (výcvik služebních psů, holubů apod.)..
Předmětem didaktiky je i obsah vzdělávání. Souvisí s tím transformace vědy do didaktického systému – do učebních předmětů, výběr učiva, optimálnost jeho obsahu a uspořádání.
Základní funkce teorie vyučování
1.Diagnostická
Snaží se odhalit zákon vyuč procesu, hodnotit procesy vyučování, na základe které navrhuje efektivnější postupy, zlepšení procesů učení
2.Prognostická
Předvídat a stanovit prognózy, co se týká vývoje teorii, vůbec procesů vzdělávání společnosti, perspektivní stránky vyuč. proces
3.Instrumentální
Vybírá na zalžou stanovené diagnózy efektivně metody a formy práce. Vybírat z množství způsobů které jsou nejvhodnější. Popisuje problematiku strukturovaně učiva, vyber učiva, realizace učiva, vyber didaktických zásad a pod.
4.Normatívna
Stanovovat normy, ideály, který by měl proces směřovat. Stanoví cíle vyuč procesu. Základní obsahy k t musí realizovat, určuje cílovou rovinu.
Úkolem didaktiky je najít takový model, ve kterém žák i učitel společně najdou odpovědi na základní otázky č?. proč? a jak? Realizovat, aby v edukačním procesu dosáhli úspěchu.
Aktuálně úkoly didaktiky
-
Výběr a formulace cílů vzdělávání
-
Formování cílů výuky a učení žáků
-
Formulování a uplatňování didaktických zásad v měnících se podmínkách vyučování, ale i hledání nových výukových zásad
-
Eliminování zprostředkujících vyučovacích metod a rozvoj aktivizujících metod a forem vyučování
-
Hledání metod a forem výchovně vzdělávací práce vedoucích k respektování individuality osobnosti, ale současně i vytvářejících všechny předpoklady pro její všestrannou realizaci
