Staré obchodní cesty

Renesance
Návrat k antické kultuře, že které čerpala inspiraci. Odtud vznikl i název  – znovuzrození. Pečlivé studium římské a řecké epochy, společnosti, umění, literárních a filozofických děl. Překlady děl starořeckých a starořímských – vznik národní literatury.

Šíření renesance –

Také umělci dosáhli nového poznatku, že se již mnoho objeveného zapomnělo.

Literární představitelé

U nás

Výtvarné umění a sochařství

Příčiny a předpoklady obchodních cest

Předpoklady

Důsledky obchodních cest pro Evropu
Rozvoj dálkového obchodu mezi koloniemi a Evropou

Přesunutí obchodních středisek ze středomoří na pobřeží Atlantiku

Inflace

Kulturní přínos (rozvoj evropské vzdělanosti)
Do Evropy přineseny nové plodiny

Důsledky pro domorodce

Přenos chorob

Průběhy objevných plaveb
Zámořské cesty Portugalců

najít cestu do Indie

Bartolomeo Diaz (de Novaes)

Vasco de Gama (1469 – 1524)

Objevné plavby Španělů
snaha objevit cestu do Indie západním směrem obeplout svět.

Kryštof Kolumbus

Vasco de Balboa (1475 – 1517 – popraven)

Amerigo Vespucci (1454 – 1512)

Vincente Pinzón (1450 – 1524)

Fernando Magalhaes (1480 – 1521)

Objevené země a jejich kultura
Dobytí říše Inků v dnešním Peru

Inkové byli dobyvatelé žijící ve vysokohorských podmínkách, podmanili si předchozí obyvatele a vytvořili vyspělou kulturu a vyspělé zemědělství i zavodňovací systém. Stavěli terasovitá pole, hnojili ptačím trusem, pěstovali brambory, pšenici, chinin (léčivo), kokain.

Byli to vynikající stavitelé (stavěli bez malty, z velkých otesaných kvádrů, mezi nimiž byly minimální mezery (nevejde se tam ani čepel nože)). Tyto stavby přežily až dodnes (ty, co nebyly zničeny). Inkové stavěli města, dlážděné silnice se sklady a odpočívadly. Vytvořili visuté mosty. Byli to též astronomové (vytvořili kalendář a spočítali, že rok má 365 a jednu čtvrtinu dne). Jejich písmo (uzlové) nazývali Kipu. Největší město, Cuzco, leželo v nadmořské výšce 3300 m. n. m. a žilo zde 100 000 obyvatel. Jeho součástí byl chrám; město mělo pravidelný půdorys.

Veškerá půda patřila státu; třetinu výnosů z půdy zemědělci odevzdávali státu, třetinu chrámu a třetina jim zůstala. Povinností státu bylo chránit obyvatele a starat se o ně. Kdo kradl, páchal zločin proti státu, který byl přísně potrestán. V čele státu stál Sapa Inka (syn Boha Slunce), který se ženil vždy jen se svou sestrou, aby spolu měli opět syna a dceru.

V době kolem roku 1530 v říši Inků zrovna probíhala občanská válka o moc mezi bratry (vládcem se stal Atahualpa). V letech 1531 – 35 přišli do říše Inků Španělští dobyvatelé (conquistadoři) Francesco Pizarro a Diego Almagro a říši Inků dobyli.

Pluli z Panamy podél pobřeží čím vícekrát, tím dále. Dvě stovky mužů vstoupilo do Incké říše, cesta probíhala bez problémů – Inkové si jich nevšímali a nechali je dojít až do městečka, kde pobýval Atahualpa. Inkové Španěly podcenili, nepovažovali je za nebezpečí. Inka přijal pozvání od Pizarra na hostinu, šla s ním i šlechta (3000 – 4000 Indiánů), při cestě byl Inkův doprovod pobit, Inka byl zajat. Nabízel výkupné, a to takové, že celou místnost (34 metrů čtverečních) pokryje zlatem do své výšky (skoro 2 m) – to bylo splněno za dva měsíce. Byl s ním veden proces za zradu a za manželství se svou sestrou; byl odsouzen k smrti uškrcením. Poté se Španělé vydali do hlavního města, Cuzca. Roku 1533 Cuzco vydrancovali a usídlili se zde. O dva roky později Cuzco opustili a založili na pobřeží město králů (Lima), kteréžto bylo sídlem španělské vlády v jižní Americe po 200 let.

Celé Peru tedy padlo Španělům do rukou, dále pronikli i do Chile, kde založili Santiago, pronikli i do Kolumbie, kterou považovali za bájné Eldorádo. Nakonec byl Almagro popraven Pizarrem a Pizarro zavražděn Almagrovými přívrženci.
Do poloviny 16. století Španělé prozkoumali a dobyli většinu jižní Ameriky (kromě Brazílie), tato území byla ve Španělských rukou do počátku 19. Století.

Katolická církev v době reformace (papežství, Tridentský koncil)

Po celé 15. a 16. století se ozývalo volání po reformě církve, které zaznívalo stále hlasitěji, až vzrostlo nakonec v mohutné reformní hnutí nejen vně církve, ale i v ní. Hubert Jedin složitý vnitřní reformní proces dělí do 4 období, která počínají 15. stoletím a končí až na sklonku 17. století.

Alespoň krátce k jednotlivým obdobím:
Kostnický koncil 1414 – 1418 měl hlavní úkol odstranit schizma (Jan XXIII., Benedikt XII., Řehoř XII.) a vyřešit otázku, zda má koncil právo rozhodovat v církvi bez papeže. Sesazením Jana a Benedikta a odstoupením Řehoře se volbou Martina V. podařilo vyřešit problém více papežů, ovšem nadále trvá teorie konciliarizmu. Připomeňme, že se opírala o dekret Haec sancta vydaný koncilem, ve kterém se pravilo, že koncil má pravomoc od Krista a každý včetně papeže musí uposlechnout jeho schválením. Otázkou ovšem bylo, zda byl tento dekret myšlen jen pro výjimečný případ, nebo zda měl papeže natrvalo připoutat ke koncilu. Tehdy sice převážná část chápala dekret jednoznačně konzervativně umírněně, ale již na dalším koncilu o pár let později – 17. všeobecném v Basileji (začal 23. července 1431) došlo mezi příznivci konciliarizmu a papežem k roztržce, po přeložení koncilu do Ferrary konciliaristé na protest zůstali a zvolili vzdoropapeže Felixe V., čímž opět vzniklo schizma, poslední v průběhu dějin církve. Felix se sice neudržel a roku 1449 odstoupil, ovšem teorie konciliarizmu stále v církvi žila a papežové se báli v důsledku toho koncil svolávat. Jakékoli odvolávání se ke koncilu je šokovalo, a proto to také mnoha bulami zapovídali (Martin V., Pius II., Sixtus IV., Julius II.).
Po snahách o reformy uvnitř církve za papežů Martina V. a Evžena IV. dochází k morálnímu úpadku papežství, které je ze své podstaty pro jakékoli reformy značně oslabené a chybí často také vůle se jimi zabývat. Vnitřní reforma církve se neděje centrálně, ale spíše ojediněle zásluhou několika biskupů a řádů, jako byli dominikáni, augustiniáni, františkáni a další. Příkladem může být Savonarola ve Florencii, který je svými snahami o změny vedoucí mašinérii nepohodlný a je jí odstraněn (1498). Nicméně volání po církevní reformě značně sílilo, už jen proto, že církev byla vedoucí duchovní mocí a církevní život pronikal celou tehdejší společnost. Její selhání byla na veřejnosti tedy velmi vidět. Zlořády se daly nalézt prakticky všude: mnohdy nezdravé uctívání světců a ostatků svatých, nekontrolované pouti, pověry, hony na čarodějnice, obrovská pověrčivost, zneužívání exkomunikace, nepotizmus, simonie, šlechtický monopol v církvi atd.
Po vystoupení Luthera panovalo v říši obecné přesvědčení, že jen všeobecný koncil je povolán, aby vynesl poslední rozsudek o pravdě a omylu v jeho učení. Proto na říšském sněmu v Norimberku požadovaly všechny říšské stavy, a to katolické i sympatizující s Lutherem, obecný, svobodný, křesťanský koncil v německých zemích. Tato formule vypadá nevinně, ale v Římě musela nutně vzbudit silné pochybnosti. Protože podle luteránského pojetí se totiž pod slovem svobodný rozumělo bez papeže. Protože papež prý je v Lutherově věci stranou, nesmí prý být koncil jím svolán ani řízen, prý jej musí svolat císař spolu s křesťanskými knížaty. Křesťanský znamenalo, že by se ho účastnili nejen biskupové nebo klérus, ale i laici. Papežem tehdy byl Klement VII. (1523 – 1534), který se z důvodu konciliarizmu koncilu obával a když ještě četl takto formulované požadavky říšských stavů, není divu, že jakékoli shromáždění tohoto typu odmítl. V tom mu pomohl i sám císař, který německý národní koncil stanovený do Špýru zakázal s odůvodněním: Jak se může jednotlivý národ opovážit měnit církevní řád? Ale sám od té doby naléhal na papeže, aby svolal všeobecný koncil. Klement byl sice bezúhonný, ale jako potomek rodu Medici byl zaměřen politicky a světsky. Hledal spojení s Francií proti univerzální habsburské monarchii. Proto po boku francouzského krále Františka I. vyhlásil válku Karlovi V. Ten byl přirozeně takovouto věrolomností rozhořčen a pohrozil papeži, že když se od ligy proti němu neodloučí, že ho postaví před všeobecný koncil. Poslal na Řím své vojáky, ale jistě ani on sám netušil, k čemu po dobytí Říma dojde. 6. května 1527 došlo k pověstnému Sacco di Roma: po celé týdny se loupilo, plenilo a vraždilo. Sám papež se spasil útěkem do Andělského hradu. Tato událost ale byla současníky vykládána jako strašlivý trest Boží proti zesvětštělé kurii a tehdejší morálce. Díky ní došlo k postupné změně smýšlení a zahájení reformy.
Císař se s papežem usmířil a dosáhl na něm souhlasu ke koncilu, pokud by nedošlo na augsburském sněmu (1530) k pokojnému sjednocení. Po neúspěchu na tomto jednání papež ale svůj souhlas odvolal. Cesta byla otevřena až s novým papežem Pavlem III., který přislíbil císaři za jeho návštěvy v Římě na jaře 1536 svolání koncilu, což brzy nato 2. června téhož roku skutečně provedl. I když tento papež ještě také podlehl nepotizmu, přesto zahájil vlastní reformu seshora, když reformoval kardinálské kolegium a jmenoval do něj řadu vynikajících osobností, jako třeba Caraffu, Sadoleta, Moroneho a jiné. Potvrdil jezuitský řád a podporoval ostatní církevní řády. Nakonec souhlasil s koncilem po svých porážkách od Karla i František I., který se obával, že by koncil posílil postavení císaře v Evropě.
Nicméně koncil byl zahájen 13. prosince 1545 až po mnohých peripetiích, jako např. neschopností se sejít v Mantově roku 1537 nebo pak i v Tridentu roku 1542. Když jej zahajovalo pouhých 31 koncilních Otců, snad nikdo ještě netušil, že začala nejdůležitější událost celého novověkého katolicizmu. Celkem proběhla 3 období zasedání:
1545 – 1548:

Hlasovací právo měli pouze biskupové, řádoví generálové a zástupci mnišských kongregací, ne jejich prokurátoři a zástupci církevních korporací, jako katedrálních kapitul a univerzit. Hlasovalo se podle hlav, ne podle národů.
Na jaře roku 1547 byla ale práce koncilu, který se zatím rozrostl na 64 biskupů a 7 generálních představených řádů, přerušena z důvodu propuknutí epidemie a ohrožení šmalkadskými vojenskými oddíly. Koncil se přesídlil do Bologne, proti čemuž císař marně protestoval. Chtěl totiž protestanty nejprve porazit a pak poslat na koncil. Nicméně část Otců v Tridentu zůstala a jednalo se fakticky na dvou místech. Nakonec papež jednání zastavil roku 1549 zastavil, ale brzy nato zemřel.
1551- 1552: Koncil opět zahájen v Tridentu papežem Juliem III. 

V lednu 1552 se na koncil dostavili císařem přinucení a poražení protestanti. Císař totiž stále věřil, že ještě existuje společná základna k vzájemným jednáním, že se dá domluvit. Ovšem protestanti předložili nesplnitelné požadavky: odpoutání koncilu od papeže, biskupové mají býti zproštěni přísahy věrnosti papeži, má být vyhlášena svrchovanost koncilu nad papežem, dosavadní jednání o víře zneplatněna do nového projednání za účasti protestantských teologů a pod. Papež nato další jednání o protestantských požadavcích zakázal a rozkol byl dovršen. Další jednání přerušilo povstání knížat v Německu.
1562 – 1563: Podnět k zasedání dala hrozivá situace ve Francii, kde hrozilo nebezpečí ztráty katolické víry této země kvůli hugenotům. Německo účast odřeklo, nepřijeli ani katoličtí biskupové, protože se obávali možného obvinění z rušení náboženského míru z Augšburku a také Anglie za vlády Alžběty I. účast odmítla (nezapomeňme, že zde došlo již k odtrhnutí roku 1534). Zahajovacího zasedání se účastnilo 113 biskupů, tedy znatelně více než na předchozích zasedáních.

Tím koncil skončil. Dekrety a reformní ustanovení, než byly předány papeži, podepsalo 199 biskupů, 7 opatů a 7 řádových generálů. Papež potvrdil 26. ledna 1564 bez výjimky všechny dekrety a reformní výnosy.
Celkově koncil podal odpověď nejvyššího učitelského úřadu církve na protestantskou reformaci. Jasně vymezil katolickou věrouku a pevně stanovil směr, kterým se pak církev ubírala po staletí…
Modely státního zřízení

Stavy a stavovská monarchie
Stavy byly ve středověku a raném novověku privilegované uzavřené skupiny obyvatelstva, které získaly podíl na politické moci ve státě. Především to byla vysoká šlechta – páni, vlastnící rozsáhlý pozemkový majetek a hrady. Její příslušníci se snažili spolurozhodovat s panovníkem o dění v zemi a omezit jeho moc. Zastávali důležité administrativní a soudní úřady a byli členy panovnických poradních orgánů (například královské rady). Ve 12.- 13.století se v evropských zemích objevila první stavovská zastupitelstva, jako byly cortesy na Pyrenejském poloostrově, anglický parlament nebo francouzské generální stavy. V nich zasedali představitelé vysoké šlechty a také zástupci dalších stavů, drobného rytířstva, církve a královských měst. Kontrolovat panovníka se snažili především v otázce vybírání daní, vedení válek a ve výjimečných případech rozhodovaly i o obsazení trůnu (například anglický parlament nebo polský Sejm).
Složení stavovských zastupitelstev pravomoci stavů se v jednotlivých zemích lišily. Valná většina obyvatelstva, venkovští zemědělci, kteří tvořili majoritní součást společnosti, a městská chudina, byla politicky bezprávná. Existují však případy ve skandinávských zemích nebo v Aragonu, kdy získali přístup do stavovského zastupitelstva také svobodní rolníci, a stali se tak dočasně stavem. Na druhé straně ztratilo české duchovenstvo během husitských válek možnost zasedat v českém sněmu a stavem být přestalo.
Během 15.- 16.století se v řadě evropských zemí posadila státní forma centralizované stavovské monarchie (imperium mixtum). Šlo o dualistické státní zřízení, v němž se na správě a řízení státu podílel vedle dědičného panovníka také stavovsko-zastupitelský orgán (Anglie, Francie, jednotlivá německá knížectví ad.)
Parlamentní monarchie
Je demokratické státní zřízení, kde – na rozdíl od konstituční (ústavní) monarchie – panovník nemá velké pravomoci, nesestavuje vládu a zpravidla nemá ani velký vliv na státní záležitosti, neboť ty jsou obstarávány parlamentem a vládou (viz: parlamentarismus). Monarchovi v tomto zřízení připadá především úloha reprezentativní. V Evropě je tato forma vlády uplatněna v Belgii, Dánsku a Nizozemsku, mimo Evropu např. v Japonsku.

Marco Polo – Milion