Římské říše
Římské království (753 – 510 p.n.l.):
Na konci 6. století před n.l. rodové instituce téměř úplně ztratili politický vliv v Římě. Do popředí se dostávala pozemková aristokracie a bohatí příslušníci některých vrstev, kteří prosazovali svůj politický vliv v Římě. Funkce krále byla spíše na překážku rozvoje společnosti. Podle tradicích roku 510 před n.l. údajně v Římě vyhnali rodinu posledního krále Tarquinia Superba, která se provinila několika skandály (Superbus vládl absolutisticky, to vadilo bohatým vlastníkem, kteří se nemohli podílet na správě veřejných věcí, nutil obyvatele k výstavbě královských a jiných staveb). Po vyhnání krále a jeho rodiny nastala panika, jedny chtěli dalšího krále, druzí přerozdělení moci. Nakonec byla moc přerozdělena mezi pravidelně volených úředníků, zákonodárná moc připadla různým formám lidového shromáždění. O titul REX se nikdo nemohl ucházet – titul vymazán z veřejného života (ponechán pouze v náboženské oblasti – rex sacrorum – staral se o Řím. Kult)
Římská republika (res publika – věc veřejná) (510 – 27 př.nl):
Na konci 6. století před n.l. rodové instituce téměř úplně ztratili politický vliv v Římě. Do popředí se dostávala pozemková aristokracie a bohatí příslušníci některých vrstev, kteří prosazovali svůj politický vliv v Římě. Funkce krále byla spíše na překážku rozvoje společnosti. Podle tradicích roku 510 před n.l. údajně v Římě vyhnali rodinu posledního krále Tarquinia Superba, která se provinila několika skandály (Superbus vládl absolutisticky, to vadilo bohatým vlastníkem, kteří se nemohli podílet na správě veřejných věcí, nutil obyvatele k výstavbě královských a jiných staveb). Po vyhnání krále a jeho rodiny nastala panika, jedny chtěli dalšího krále, druzí přerozdělení moci. Nakonec byla moc přerozdělena mezi pravidelně volených úředníků, zákonodárná moc připadla různým formám lidového shromáždění. O titul REX se nikdo nemohl ucházet – titul vymazán z veřejného života (ponechán pouze v náboženské oblasti – rex sacrorum – staral se o Řím. Kult)
Římská republika (res publika – věc veřejná) (510 – 27 př.nl):
- Ranná REPUBLIKA (510 – 264 p.n.l.)
- Je doba vytvoření základních republikánských institucí, vyrovnání patricijů s plebejci, následné vytvoření nobility a postupné sjednocení Itálie pod Řím. nadvládou
- Pilíře republiky – úřady (magistratura), senát a lidové shromáždění
- Struktura magistrtury – pravidelné úřady – konzul, prétor, kvestor (princip kolegiality, volitelnosti a časového omezení provozování funkce – 1 rok
- Zvláštní úřady – diktátor, cenzor (v případě potřeby)
- Plebejské úřady – tribune lidu, Edil
- Konzulát – úřad s nejvyšším. pravomocemi
- Senát – politický mluvčí nobility, vyvinul se z rady starších. Senát reprezentoval římskou říši navenek, jeho oficiální název byl Senatus Populusque Romanus – SPQR = senát a lid římský.
Krize Římské republiky (133 – 27 před n.. L.)
Období po skončení punských a makedonských válek (rok 146 př. nl) až do roku 27 před n. l. se označuje jako krizové období římského státu. byla výsledkem rozsáhlých politických a sociálních změn v římské společnosti.
Ve vnitřní politice bylo třeba řešit sociální problémy římských občanů, jejichž práci vytlačovala práce otroků a byly často zbavováni zdrojů obživy, takže se o nich musel postarat stát.
V tomto období vyvrcholil boj otroků v rozsáhlých povstáních na Sicílii, na území bývalé pergamským říše a nakonec v Spartakovým povstání.
Vnitropolitické problémy však vyvrcholily ve více občanských válkách (Marius – Sulla, I. triumvirát, II. Triumvirát. Občanské války skončily likvidací relativně demokratického politického republikánského systému a nastolením monarchistické vlády. Výsledkem vývoje „krizového období“ byl vznik rozsáhlé říše, která se rozprostírala na třech kontinentech.
V zahraniční politice pokračovala Římská repulika v expanzivní politice na západě i východě. Koncem 2. stol. před nl museli Římané řešit problémy v Africe ve válce s numidských králem Jogurthom a vzápětí se museli bránit před útokem germánských kmenů ze severu (Kimbra, Teutonia). V první polovině 1. stol. před. n.l G. Iulius Caesar v téměř deset let trvajících válkách podmanil téměř celou Galii, na východě Římané získali „dědictvím“ území pergamským království (na území Malé Asie), dobyli Sýrii a nakonec v občanské válce mezi Gaiem Octaviem a Markem Antoniem, do níž se zapojila i egyptská Kleopatra, získali i poslední nezávislý helénistický stát Egypt
Reformy bratrů Gracchovcov.
V důsledku válek z mnoha občanů se stali bezzemci. Z válek se domů vraceli vojáci, kteří si plnili své občanské povinnosti. V civilním životě to byli obyčejní rolníci, kteří se během válek nemohly starat o své hospodářství. Jejich malé majetky a bohatší majitelé jim zabavovali půdu. Takoví občané si neměli za co zabezpečit povinnou vojenskou výzbroj.
Období po skončení punských a makedonských válek (rok 146 př. nl) až do roku 27 před n. l. se označuje jako krizové období římského státu. byla výsledkem rozsáhlých politických a sociálních změn v římské společnosti.
Ve vnitřní politice bylo třeba řešit sociální problémy římských občanů, jejichž práci vytlačovala práce otroků a byly často zbavováni zdrojů obživy, takže se o nich musel postarat stát.
V tomto období vyvrcholil boj otroků v rozsáhlých povstáních na Sicílii, na území bývalé pergamským říše a nakonec v Spartakovým povstání.
Vnitropolitické problémy však vyvrcholily ve více občanských válkách (Marius – Sulla, I. triumvirát, II. Triumvirát. Občanské války skončily likvidací relativně demokratického politického republikánského systému a nastolením monarchistické vlády. Výsledkem vývoje „krizového období“ byl vznik rozsáhlé říše, která se rozprostírala na třech kontinentech.
V zahraniční politice pokračovala Římská repulika v expanzivní politice na západě i východě. Koncem 2. stol. před nl museli Římané řešit problémy v Africe ve válce s numidských králem Jogurthom a vzápětí se museli bránit před útokem germánských kmenů ze severu (Kimbra, Teutonia). V první polovině 1. stol. před. n.l G. Iulius Caesar v téměř deset let trvajících válkách podmanil téměř celou Galii, na východě Římané získali „dědictvím“ území pergamským království (na území Malé Asie), dobyli Sýrii a nakonec v občanské válce mezi Gaiem Octaviem a Markem Antoniem, do níž se zapojila i egyptská Kleopatra, získali i poslední nezávislý helénistický stát Egypt
Reformy bratrů Gracchovcov.
V důsledku válek z mnoha občanů se stali bezzemci. Z válek se domů vraceli vojáci, kteří si plnili své občanské povinnosti. V civilním životě to byli obyčejní rolníci, kteří se během válek nemohly starat o své hospodářství. Jejich malé majetky a bohatší majitelé jim zabavovali půdu. Takoví občané si neměli za co zabezpečit povinnou vojenskou výzbroj.
Tiberius Gracchus a Gaius Gracchus tuto situaci se snažili vyřešit dva bratři prostřednictvím agrárních reforem.
Tiberius rozhodl, že maximum okupované půdy může být až 1000 jiter (= asi 250 ha) půdy v případě, že majitel měl dva syny. Cílem mělo být posílení stavu rolníků, zvýšení jejich počtu a tím i zajištění dostatečného počtu vojáků.
Gaius chtěl na svou stranu získat větší počet obyvatel. Prvním zákonem, který prosadil, byl o přidělování levnějšího obilí nejchudším. Chtěl získat i střední stav – jezdců (Equites). Svěřil jim vybírání daní v provincii Asie. Aby snížil počet bezzemků v Římě, plánoval vybudování několika kolonií. Jednou z nich měla být Kartágo.
Jejich reformy skončily jen částečným úspěchem. Ztrátu podpory využívali Optima, a Gaius spáchal sebevraždu.
První povstání otroků na Sicílii
137 před n. l. začalo na majetku velkostatkáře Damofila, se spojily kolem syrského otroka Euna. Centrem jejich odporu se stalo město Henna (Enna). Otroci prohlásili Euna za krále a ten přijal jméno Antiochos, své království nazval Novosýrske království. 132 konzul Publius Rupilius Tauromenion a Hennu dobyl. Římané opět ovládli Sicílii.
Aristonikovo povstání
Povstání v pergamským království. Poslední vládce Attalos III. nedokázal odolávat tlaku římských lichvářů a finančních skupin. Proti ovládnutí země se postavil příbuzný zemřelého krále. Z území, které ovládl, vyhlásil Říši Slunce a jeho obyvatel nazval heliopolitmi – slunečními občany. Konzul Marcus Perperna v roce 130 před n. l. zaútočil na centrum povstalců město Stratonikeiu, dobyl. Z pergamským království Římané vytvořili novou provincii Asii (Asia).
Druhé povstání otroků na Sicílii (104 – 101 před nl)
Příčinou povstání byly poměry mezi Římem a Bithýnii, ale především vpád germánských kmenů Kimbra a Teutonů. Marius požádal bithýnskeho krále Nikoméda o pomocné oddíly, ale král mu odpověděl, že množství obyvatel jeho království se dostalo do otroctví na Sicílii. Senát rozhodl, aby prétor Licinius Nerva prošetřil tyto případy. Otroci začali připravovat spiknutí, ale prétor ho potlačil. Vzápětí propuklo nové povstání v blízkosti města Herakleia. Zvolili za krále Salvia. Při městě Lilybeum se vzbouřili otroci, do čela kterých se postavil jakýsi Athenion. Obě skupiny otroků se nakonec spojily a společně postupovali proti římské nadvládě. Lucullus porazil otroků, Athenion byl raněn, Trifon ujel. Pak obléhal Messanu, ale konzul Manius Aquilius ho zabil.
Vojenská reforma Gaia Maria
Reformy bratrů Gracchovcov a válka s Jugurtha ukázaly, že římská vládnoucí špička se štěpí. Jednu skupinu tvořili politici, kteří se opírali o silnou politickou moc senátu. Nazývali se Optimal (z lat. Optimus – nejlepší). Druhou skupinu tvořili politici, opírající se o sílu plebejskému lidového shromáždění a nazývali se Popular (z lat. Populus – lid). Jejich vzájemné soupeření vedlo k období občanských válek, během kterých římská republika prakticky zanikla.
Gaius Marius se rozhodl přijímat do vojska všechny občany bez rozdílu. Stát mu zajistil výzbroj a výstroj, dostával pravidlený plat (žold). Po skončení vojenské služby dostal jako odměnu peníze nebo půdu jako vysloužilci – veteráni. Mariova reforma odčerpávala z římské společnosti početnou vrstvu bezzemků a nemajetné. Základní jednotkou vojska se stala legie (lat. legio), která měla asi 6000 mužů.
Spojenecká válka
Konflikt mezi Římem a jeho spojenci v Itálii. Italické obyvatelstvo původně získalo omezená občanská práva, ale po přesídlení do Říma a po absolvování majetkového censu mohli získat plná občanská práva. Drusus, který navrhoval zákon o občanských právech. Proti tomu se postavili senátorské vrstvy a zavraždili ho. Toto vyvolat mezi spojenci nepokoje. Propukla spojenecká válka (90 – 88 před nl). Hlavními vzbouřenci byli Marsu a Samnita. Vytvořili si politické instituce (senát, který měl 500 členů; dva konzulové a dvanáct Pretoria). Za hlavní město si zvolili Corfinium. Konzul Lucius Iulius Caesar (otec budoucího diktátora) prosadil zákon (lex Iulia), podle kterého byly občanská práva udělená spojencem a vyrovnaly se tak římským občanům.
Občanské války
V těchto bojích šlo zároveň o to, aby se politický systém původního městského státu přizpůsobil změněným podmínkám, kdy vznikla rozsáhlá říše. Základ pro rozpoutání občanských válek tvořila žoldnéřských armáda. Vojáci měli zájem na tom, aby jejich ve válkách vedli zkušení vojenští velitelé a ne úředníci, kteří se nerozuměli vojenským záležitostem. Politici začali využívat žoldnéřské vojsko pro své osobní cíle (SULLA).
Sullovy diktatura (82-79 před n.. L.)
V roce 83 zaútočil na Řím. Vydal seznamy nepřátel (proskripcie), podle nichž mohl kdokoli zabít. Po legalizaci své moci upravil některé republikánské instituce. Senát rozšířil o 300 svých přívrženců a zvýšil jeho stav na 600 členů. Členství v senátu se stalo doživotní funkcí. Zvýšil se počet úředníků – volilo osm Pretoria a dvacet kvestorů. Konzulové museli během svého funkčního období být stále v Římě, pak odcházeli do provincií jako místodržitelé. Pretor plnili soudní funkce, po skončení funkčního období odcházeli do provincií jako proprétori. Kvestor musel mít-30 let, konzul – 42 let. Sulla zrušil úřad cenzorů a omezil moc tribunou lidu. Ztratili neomezenou možnost vetovat. Na lidovém shromáždění mohli navrhovat pouze zákony, které předtím schválil senát.
Spartakovým povstání (74 – 71 před n.. L.)
Z gladiátorské školy v čepu utekla skupinka otroků pod vedením Spartaku. Markovi Liciniem CRASS podařilo oddělit armádu otroků. V rozhodující bitvě byli otroci poraženi, Spartakus zahynul a 6000 zajatých otroků dal Crassus ukřižovat podél Appiovej cesty z čepu do Říma.
triumvirát
V roce 63 před n. l. se Catiliny pokusil spiknutím získat nejvyšší funkci ve státě ale konzul Cicero spiknutí odhalil. Účastníky spiknutí byly Iulius Caesar a Crassus. Pompeius se tedy vrátil do Itálie a ačkoliv mu byl povolen triumf, senát odmítl. Hlavním protivníkem v senátu byl L. Licinius Luculus. Pompeius hledal pro svou politiku spojence, kterých našel v Crass a Caesarovi. Tři muži uzavřeli v roce 60 před n. l. soukromou dohodu o tom, že si budou navzájem pomáhat při dosažení politického vlivu a politických cílů. Označuje jako první triumvirát.
Boje v Gallii – 56 se Caesar setkal s Pompeiem a Crassem. Uplynulo totiž pět let od původní dohody a všichni tři se rozhodli svou dohodu rozšířit na dalších pět let. Dohodu potvrdili i tím, že Pompeius si vzal Caesarovu dceru Iuliu za manželku. Na rok 55 před n. l. byli Pompeius a Crassus zvoleni za konzulů. Po skončení konzulátu si rozdělili sféry vlivu: Caesarovi zůstala Gallia, Pompeius získal zprávu Hispánie a Crassus si vybral Sýrii.
Občanská válka – na rok 52 vznikaly v Římě ozbrojené srážky. Senát jmenoval Pompeia za konzula bez kolegu (consul sine College), aby potlačil nepokoje. Zemřela Pompeiova manželka a uvolnili s Caesarem. V roce 50 končilo Caesarovi jeho druhé pětileté prokonzulské impérium. V roce 49 před n. l. Caesar vzal část svého vojska a překročil říčku Rubikon (se slovy „Kostky jsou vrženy! – Alea iacta est!). Pompeius uprchl do Řecka. Caesar vzdal se diktatury. V červenci 48 před n.. l. se při Farsale odehrála bitva mezi Pompeiovými a Caesarova hlavními vojsky. Pompeius uprchl do Egypta, kde hledal pomoc Ptolemaia, ale ten ho dal zavraždit.
Caesarova diktatura
Zastával úřad nejvyššího kněze (pontifex maximus), získal doživotně úřad tribuna lidu (tribunus plebis), udělili mu titul otce vlasti (pater patriae), vojenský titul imperátor (imperator). Byl neomezeným vládcem Římské říši. Počet senátorů zvýšil na 900, doplnil a rozšířil o svých stoupenců. Navrhl zákon o Municipal (lex Iulia municipalit), v němž určoval rozsah a formy městské samosprávy, volby městských úředníků, jejich kompetence. Během jeho vlády byl zavedenou tzv.. juliánský kalendář. Někteří z jeho přátel mu navrhovali, aby přijal královský titul. Skupina ochránců republikánského zřízení připravila spiknutí a 15. března 44 před n.. l. Caesara před zasedáním senátu v Pompeiovom divadle zavraždili. Hlavními osobami spiknutí byli Marcus Brutus, Decimus Brutus a Gaius Longinus.
triumvirát
Doufali, že po Caesarově smrti se automaticky obnoví republikánská ústava. Prvním mužem ve státě byl velitel jízdy Lepidus a Marcus Antonius byl 44 spolu s Caesarem konzulem. Antonius a Lepidus spojily v Gallie a senát pověřil Octavia vedením vojska proti nim, ale i on spojil s ním. Uzavřeli dohodu a 43 společně zmocnili Říma a tak vznikl 2.triumvirát. Vyhlásili proskripcie a rozdělili sfér vlivu. Antonius vybral východ, chtěl sblížit s Kleopatrou. Octavius dostal Italia a západ, Lepidus Afriku. Napjaté vztahy mezi Gaiem Octaviem a Markem Antoniem vyvrcholily v roce 32 před n. l. Antonius se rozvedl se svou manželkou. Octavius vyhlásil Kleopatře válku. V Řecku v bitvě u Aktion setkali 31 př.nl, Antonius a Kleopatra uprchli a v Egyptě spáchali sebevraždu. Lepidus už tehdy bylo zatlačovány a Octavius neměl žádného mocného stoupence v Římě a stal se vládcem nad rozsáhlou říší. Začalo císařské období.
Rané císařství (27 př.nl – 235 nl) Augustův Principal
Každý rok byl zvolen za konzula. Při jeho nástupu k moci se uplatnily tři momenty: jak adoptovaný syn pokračoval v politice G. Iulia Caesara, ale moc si vybojoval pomocí vojska a nakonec mu nástup k moci podpořil senát. Hrdili, že obnovil republiku a její základní politické instituce. Nadále existovaly republikánské úřady, ale soustředil ve svých rukou, aby si zajistil neomezenou moc. Octavius zastával úřad cenzora. Senát rozšířil na 1000 členů. Přijal do něj lidí, kterým mohl věřit. Ačkoliv se pokládal za prvního mezi rovnými, ve skutečnosti stál nad všemi ostatními. Z titulu prvního muže v senátu se odvozuje i název pro císařské období principu. Senát udělil mu titul Augustus.
Postavení senátu se posílilo. Získal zákonodárnou moc – přijímal zákony, a soudní moc – soudil především záležitosti a problémy jednotlivých senátorů. Augustus rozdělil provincie na území pod správou senátu a pod vlastní správou.
Snížil počet vojska, zůstalo asi 250 000 vojáků, kteří byli rozděleni do 25 legií. Kontrolu nad vojskem si zajišťoval, tím, že si pravidelně dával schvalovat prokonzulské impérium. Od vojska oddělil speciální pretoriánské kohorty (bylo jich devět, každá měla tisíc mužů), které tvořily císařovu osobní stráž.
Úřad tribuna lidu mu zajišťoval kontrolu nad lidovými shromážděními. Po smrti Lepidla zastával úřad největšího kněze. Opět začala platit plná otcovská pravomoc. Pro senátorů a jezdců platila povinnost uzavřít manželství, ti, kteří měli alespoň tři děti. Římu rozdělil na 14 částí, pro každou určil samostatného správce. O město se staral městský prefekt. Pokračoval ve svých výpravách do Illyria, na čele římského vojska byl Drusus a Tiberius. Začal posunout římské hranice na přirozené přírodní útvary. Na území Čech vzniklo Marobudovo království, na území západního Slovenska později Vanniovo království.
Dynastické politika-Za svého prvního nástupce Augustus pokládal svého synovce Marcella, ale zemřel. Podruhé vydal svou dceru Julii za Agrippu, i on zemřel. Srpnovým vhodným nástupcem se stal syn jeho třetí manželky Livie Drusillas, Tiberius.
Juliovsko-claudiovská dynastie
Adopcí se dostal do rodiny Juliovcov, po otci pocházel z rodiny Claudiovcov, proto se první vládnoucí dynastie nazývá juliovsko-claudiovská dynastie. Za vlády císaře Claudia se začaly vytvářet nové řídící instituce. Claudius vytvořil zvláštní úřady, které vydávaly císařské rozhodnutí, přijímali a řešily stížnosti a spravovali císařský majetek. Vojáci osobní stráže využili své postavení a po Tiberiové smrti dosadili na trůn jeho prasynovce Caligulu. Pretorian zavraždili Caligulu a na trůn dosadili Tiberiova synovce Claudia. Velitelé pretorian si udrželi vliv i za Nerona, posledního císaře juliovsko-claudiovskej dynastie.
Rok čtyř císařů – rok 69
Po Neronovu smrti v Hispánii zvolilo vojsko za císaře Galba, schválil za císaře i senát. V Germánii legie prohlásili za císaře Vitello a v Římě pretorian zvolili za císaře Salvia Othon. Galba pretoriáni zabili, mezi vitelline a Othon začal ozbrojený boj o moc. Otho spáchal sebevraždu. Vitello schválil za císaře senát, ale vojáci na Východě zvolili za císaře Flavia Vespasiána. Porazil Vitelliove vojska, a Vespasiána uznal senát za císaře.
Flaviovská dynastie (69 – 96 n.. L.)
Vespasianus zavedl nové daně a zrušil Neronovu daňové privilegia. Začal výstavbu amfiteátru v centru Říma – Colossea, ve kterém se odehrávaly gladiátorské hry. Stavbu však dokončil až jeho syn Titus. Po Titovy smrti nastoupil na trůn Domitianus.
Vláda adoptovaných císařů
Po Domitianovej smrti senát vyvolil Nervu. Ten adoptoval velitele Traiana a tak si už za svého života vybral budoucího nástupce. Systém adopce převzali i další císaři Traianus, Publius Aelius Hadrianus, Antoninus Pius a Marcus Aurelius Antoninus. Na slovenské území se dostal i císař Marcus Aurelius. Řím přestává získávat nová území a musí se soustředit na obranu svého území. Za Hadriána propuklo v Judeji povstání židovského obyvatelstva, vyvolané snahou císaře přejmenovat Jeruzalém a vybudovat místo židovského chrámu chrám zasvěcený nejvyššímu římskému božstvu Juppiter.
Severovská dynastie (192 – 235 n.. L.)
Po Commodovej smrti pretoriáni prosadili Pertinax, ale vojáci ho zabili. Pretoriáni vyhlásili dražbu Římské říše, na dražbě zúčastnil Septimus Severus. Udělal pořádek ve vojsku. Za spoluvládce vybral svého syna Caracallu a Gatu. Caracalla dal svého bratra zavraždit ji zabili vojáci. Na trůn se ještě nakrátko dostali členové severovskej dynastie ale v roce 235 vojsko Alexandra Severa zavraždila spolu s jeho matkou.
Období vojenské anarchie (235 – 284 n.. L.)
V jednotlivých částech římské říše byly silné legií a jejich velitelé byli bez účinné císařské kontroly. Největší seskupení vojska bylo v Pannónii. Po smrti Alexandra Severa se projevila krize politického systému Římské říše. Vojáci jednotlivých oblastí dosazovali za císařů svých velitelů, 235 byl za císaře zvolen Verus Maximinus, nazývaný trakt. Zavraždili ho titíž vojáci, kteří ho dosadili na trůn. Vojsko v Africe zvolilo za císaře místodržícího provincie Gordian. Senát a zvolil ze svého středu Pupiena a Balbina za císařů, kteří však vládli necelých sto dní. Velké nebezpečí pro říši představovala vzmáhající se novoperzská říše a její panovník Šápúr I. Neschopnost vlády zajistit klid a ochranu vyvolávaly nespokojenost místního obyvatelstva a hledání cesty ve volbě vlastních vládců. Tento separatismus vedl ktomu, že centrální vláda ještě více upadala. Na Východě se začala formovat nezávislá oblast kolem významného karavanní města Palmyra. Na západě nespokojenost obyvatelstva využil Postumus, a vytvořil takzvané gallského císařství. Postumus přijal titul obnovitel Gallio. Byl Gallienus zavražděn a za císaře byl zvolen Claudius (II.), ale i on byl zabit. Domitius Aurelianus zlikvidoval Palmýrske království. Hrozilo nebezpečí z hranic a proto dal kolem Říma vybudovat hradby. Vlastní vojáci ho zabili. Dostal k moci císař Carus a jeho dva synové Carinus a Numerianus, ale i těch smetl uzurpátor Gaius Valerius Diocles, nazývaný Diocletianus. Období vojenské anarchie oslabilo Římskou říši. Hospodářský život byl téměř úplně rozvrácený. Nejvyšších důstojníků ve vojsku vypláceny v naturáliích. Ostatní vojáci často nedostávali žold.
Pozdní císařství (284 – 476 n.. L.)
Tetrarchie
Diocletianus se dostal k moci jako vysoký vojenský velitel, který působil na Východě. Princip se zcela přetvořil panovník byl absolutním vládcem. Princip se změnil na dominovat. Diocletianus si uvědomoval, že rozlehlá říše dává možnosti pro vznik uzurpaci a aby jim zabránil vybral si za spoluvládce zkušených vojenských velitelů. Za spoluvládce si vybral Maximiana av Římské říši vládli dva císaři s hodností augustus. Oba augusti si vybrali svých budoucích spoluvládce s hodností Maximianovým nástupcem se měl stát Chlorus, Diocletianovým Galerius. Zformovala se vláda čtyř – tetrarchie. Po smrti augustů nástupci postoupí na jejich místo a vyberou si zase dalších nástupců. Tento systém měl zabránit různým vojenským uzurpáciám. Všech čtyř císařů museli obyvatelé říše titulovat jako pán a bůh. Symbolem panovníkovu postavení byla koruna a purpurový oděv. Císařské nařízení nebo zákony se vydávali jménem všech čtyř císařů.
Reforma státní správy-Byla oddělená vojenská a civilní moc. Senát již nerozhodoval o správě provincií. Změnilo se administrativní dělení říše. Zvýšil se počet administrativních stupňů státní správy. Vznikly dvě nové úrovně – prefektury a diecéze. Domina: 1. Císař 2. Prefektury 3. Diecéze 4. Provincie 5. Města.
Administrativní členění-Římská říše byla rozdělena na čtyři prefektury: Gallia, Italia, Illyricum a Oriens. Prefektury se dělili na diecéze území říše bylo rozděleno na 12 diecézí, později až na 15. Jednotlivé diecéze byly: Oriens, Pontica, Asiana, Thraciae, Moesiae, Pannoniae, Italia, Africa, Hispaniae, Viennensis, Galliae, Britaniae. V čele diecéze stál vikář, kromě Východní, kde jeho funkci vykonával Orientis. Itália tvořila samostatnou diecézi, ale měla dvou vikářů. První sídlil v Miláně, druhý sídlil v Římě a podléhaly mu suburbikálne provincie – jižní Itália, Sicílie, Sardinie, Korsika. Ve městech nadále působili municipální orgány: Městská rada a její členové dohlíželi na městské finance, vybírali daně. Výkonnými úředníky byly i nadále duumviri, edili (aediles) a finanční úředníci (quaestores).
Vojenská reforma-Byla oddělena civilní a vojenská správa. Byly rozděleny i početné a silné legie na menší jednotky. Legie už neměli 6000 mužů, ale jen asi 1000. Vojsko bylo rozděleno na část, která sídlila nastálo a na pohyblivé oddíly. Stále jednotky se nazývaly limitanei, pohyblivé se nazývaly comitatenses. Vojsko doplňovalo pravidelnými každoročními odvody nováčků. Rûst počtu nerímskeho obyvatelstva ve vojsku vedlo k jeho barbarizácii. Císař byl vrchním velitelem vojska, jeho zástupci byli velitel pěšího a jezdeckého vojska.
Daňová reforma-Diocletianus začal pravidelně vybírat naturální daň (Annona) podle velikosti obráběného pozemku a podle jeho výnosnosti. Byli osvobozen od daňových povinností členové senátů Říma a Konstantinopole.
Finanční reforma-Diocletianus zavedl novou zlatou minci (aureus). Zlaté a stříbrné mince se razily v Římě.
Edikt o cenách-vydal v roce 301 edikt o maximálních cenách, byly stanoveny maximální ceny jednotlivých druhů potravin, nápojů, výrobků.
Pronásledování křesťanů-Římské nábo-ženství stále zůstávalo polyteistických náboženstvím. V letech 301 – 304 Diocletianus vydal čtyři edikty zaměřené proti křesťanů. Bylo nařízeno likvidovat křesťanské kostely a budovy.
Druhá tetrarchie
V roce 305 Diocletianus rozhodl se odstoupit z vlády. Podle jeho plánu na místa augustů postoupili Constantius Chlorus a Galerius. Vybrali nových Caesar, Flavia Severa a Maximina Daiu. V Británii zahynul Constantius Chlorus a vojsko dosadilo nového císaře Conctantina. V Římě byl prohlášení Maxentius, v Africe Alexander. Politickou situaci se snažili vyřešit bývalí tři nejvyšší vládci – Diocletianus, Maximianus a Galerius. Konstantin zaútočil na Maxentiom, který byl poražen. Konstantin se sblížil s Liciniem a dal mu za manželku svou sestru Constanta. Konstantin vytlačil Licinia do Malé Asie, kde ho porazil a opět se stal jediným vládcem v Římské říši.
Vláda Konstantina Velikého
Rozhodl vybudovat nové hlavní město na východu. V roce 330 bylo nové sídelní město vysvěcené. Aby se vyrovnal Římu byl i vybudován senát. V roce 313 Konstantin a Licinius vydali v Miláně edikt, kterým postavili křesťanství na roveň s ostatními náboženstvími. Stalo se tak po bitvě u Mulvijskom mostě v kterém mu anděl ukázal křesťanský kříž s textem: „V tomto znamení zvítězíš!“ Na Východě se rozšířilo učení biskupa Areia (Ariánství) o postavení Ježíše Krista. Pro vyřešení sporu dal svolat do Maloasijském městečka Nikaia koncil. Konstantin na smrtelné posteli se dal pokřtít.
Vláda Konstantinovy nástupců
Po jeho smrti ujali vlády Constans, Constantius II. a Constantinus II. a Dalmatius. Vládli spolu a rozdělili jednotlivé části říše. Vláda zůstala v rukách Constantia II. Povýšil za Caesarův svých bratrance: Galla a Juliana, kterého pověřil vedením bojů na Rýně. Julianus si získal sympatie vojáků, kteří ho v roce 360 prohlásili za císaře. Constantius se zemřel.
Juliánova vláda-Julianus zrušil několik privilegia křesťanských činitelů, zakázal jim při vyučování používat díla antických autorů snažil se obnovit pohanské kulty.
Valentinianovská dynastie (364 – 455 n.. L.)
Juliánova smrtí skončila vláda Konstantinovo dynastie. Zvolili za císaře Valentiniana (364 – 375), který si vybral za spoluvladařem svého bratra Valenta. Ve vnitřní politice Prokopia se dal prohlásit za císaře v roce 365 v Konstantinopoli a ovládl balkánské provincie, ale už v následujícím roce ho zradili vojenské jednotky, které ho předtím prohlásili za císaře. V Egyptě vzbouřili proti římské vládě, náčelník Firmus a budoucí císař Theodosius ho zlikvidoval. Na římskou hranici na Rýně a Dunaji v roce 365 zaútočili Alamani na germánské provincie, 374 pronikly Kvádové. Sarmati a vyplenili pannónske provincie. Valentinianus zatlačil barbarů opět.
Na Dálném Východě se souhlasem Římanů se usadili Vizigóti v provincii Thrákie. Uzavřeli smlouvu (foedus). Nazývali se Feder, za přidělenou půdu měli chránit římskou hranici před dalšími kmeny. Římští provinční úředníci se k Vizigóti ale chovali tak, že mezi nimi zavládl hlad, ženy a děti násilím odváděli do otroctví. Náčelník Fritigern se vzbouřil. Císař Valens roce 378 zaútočil na Gótů při městě Hadrianopolis, kde Valentova armáda byla poražena, Valens zahynul.
Boje mezi pohanstvím a křesťanstvím-Gratianus svolal v roce 381 do Konstantinopole druhý ekumenický koncil, který tvrdě prohlásil za jediný správný směr ortodoxní křesťanství a ariánští i semiariánski biskupové byli exkomunikováni. Po jeho smrti vládl v západní části říše Valentinianus II. a jeho matka Justina jako regentka, ale oba byli pod silným vlivem milánského biskupa Ambrosia. Dostal císař Theodosius do sporu s milánským biskupem Ambrosio. Ambrosius vyhlásil nad Theodosiom první církevní interdikt. V roce 392 zemřel Valentinianus II. (Oficiálně spáchal sebevraždu, ale předpokládá se, že ho dal zavraždit vojenský velitel Arbogast). Vláda v celé říši se opět ocitla v rukou jediného panovníka – Theodosia.
Theodosiova vláda-V západní části říše měl velký vliv germánský náčelník Arbogast. Theodosius a jeho vojenský velitel Rufinus sestavili vojsko a zaútočili na Italia. U řeky Frigidus došlo v září 393 k bitvě, která se často pokládá za poslední bitvu mezi pohanstvím a křesťanstvím. Theodosiova vojsko pod symboly křesťanství zvítězilo nad Eugeniovým a Arbogastovým vojskem. Po vítězné válce Theodosius v roce 394 zakázal řízení Olympijských her. Před svou smrtí, v roce 393, přijal své syny Arcadia a Honoria za spoluvládce. Arcadius vládl na Východě, mladší bratr na Západě. Dětští císaři byli formálně vládci, ale skutečnou moc měli buď vojenští velitelé (Stilicho, Eutropius), nebo jiní regenti (jejich sestra Galla Placidia).
Východořímská říše
Arcadius vládl zpočátku pod dozorem prétoriánskeho prefecta Rufina, ale byl zavražděn. Vliv na císařově dvoře získal eunuch Eutropius. V důsledku Stilichonových intrik byl i Eutropius odstraněn ze dvora. Vliv na dvoře získala císařova manželka Eudoxii. V roce 408 Arcadius zemřel a na trůn nastoupil jeho syn Thedosius II. V Ravenně byl zabit Stilichonovi a Honorius měl příliš mnoho starostí s vlastní vládou. Za vlády císaře Theodosia došlo v Konstantinopoli k důležité legislativní činnosti. V roce 429 byla vytvořena komise, jejímž úkolem bylo sesbírat všechny významné zákony od Konstantina I. Od 1. ledna 438 začal platit Theodosiov zákoník ve východní části iv západní části říše.
V Egyptě docházelo k vážným sporům mezi křesťany a židy. V ulicích Alexandrie často propukly ozbrojené srážky mezi křesťany a ostatními skupinami obyvatelstva. Představitel křesťanů byl Kyrillos. V roce 450 zemřel po pádu z koně Theodosius. Jeho sestra Pulcheria si vybrala za manžela Markian a dala ho prohlásit za císaře. Ve Východořímské říši se stále více projevovalo spojení státní moci s křesťanstvím (tzv. césaropapismus). Císař svolával synody, rozhodoval ve víře-učných sporech, ale také se opíral o církevní moc biskupů.
Západořímské říše
Honorius nebyl schopen plnit své panovnické funkce pomáhal mu vládnout regent Stilichonovi. V roce 405 pronikly Ostrogóti do severní Itálie a oddíly Vandalů, Alanů a Kvádů začali pustočiť gallské provincie. Sasové a Piktové pronikli až na Britské ostrovy, a v roce 410 Římané zcela opustili Britské ostrovy.
Dobytí Říma-Stilichonovou smrtí ztratila říše posledního schopného velitele. Alarichovi Vizigóti zamířili k Římu a v roce 408 ho poprvé obléhali. 410 Řím dobyli. Honoriova manželka Placida snažila udržet vliv císařského dvora, závisela na podpoře svých vojenských velitelů. Jedním z nich byl Flavius Aetius, druhým Bonifatius. Aetius dokázal porazit Burgundů (s pomocí hunských oddílů). Využíval hunských spojenců, ale Attila zaútočil na západní provincie, spojil se s Vizigóty, Alanem, burgundy a Franky a v bitvě na Katalaunských polích v roce 451 odrazil Attily útok. Po Aëtiovej smrti se rozhodujícím mužem v západní části říše stal vojenský velitel Ricimer. Dosadil za císaře Maioriana pak Libia Severa, Anthem a po jeho smrti Olybria. Římský Patricius Orestes dosadil 31. srpna 475 na trůn svého osm-letého syna Romula Augusta. Toho však již 23. srpna 476 sesadili germánští vojáci ostrogótského náčelníka Odoaker. Sesazení Romula Augusta znamenalo konec Západořímské říše. Odoaker vojáci ho prohlásili za germánského krále. Lev I. v Konstantinopoli zůstal jediným císařem a vývoj této části říše se vyvíjel směrem k Byzantské říši, jejíž zánik způsobily v roce 1453 až osmanští Turci.
Vznikaly nové státní útvary-např. Tolosánske království: gallského aristokracie si zvolila vlastního císaře Eparchie Avita. Jeho syn Syagrius vytvořil si sídlo ve městě Suessiones (dn. Soissons) a vládl jako neomezený panovník. Porazil ho franský král Chlodovich. Hunové obsadili Pannon, moes a další provincie na Balkáně.
Tiberius rozhodl, že maximum okupované půdy může být až 1000 jiter (= asi 250 ha) půdy v případě, že majitel měl dva syny. Cílem mělo být posílení stavu rolníků, zvýšení jejich počtu a tím i zajištění dostatečného počtu vojáků.
Gaius chtěl na svou stranu získat větší počet obyvatel. Prvním zákonem, který prosadil, byl o přidělování levnějšího obilí nejchudším. Chtěl získat i střední stav – jezdců (Equites). Svěřil jim vybírání daní v provincii Asie. Aby snížil počet bezzemků v Římě, plánoval vybudování několika kolonií. Jednou z nich měla být Kartágo.
Jejich reformy skončily jen částečným úspěchem. Ztrátu podpory využívali Optima, a Gaius spáchal sebevraždu.
První povstání otroků na Sicílii
137 před n. l. začalo na majetku velkostatkáře Damofila, se spojily kolem syrského otroka Euna. Centrem jejich odporu se stalo město Henna (Enna). Otroci prohlásili Euna za krále a ten přijal jméno Antiochos, své království nazval Novosýrske království. 132 konzul Publius Rupilius Tauromenion a Hennu dobyl. Římané opět ovládli Sicílii.
Aristonikovo povstání
Povstání v pergamským království. Poslední vládce Attalos III. nedokázal odolávat tlaku římských lichvářů a finančních skupin. Proti ovládnutí země se postavil příbuzný zemřelého krále. Z území, které ovládl, vyhlásil Říši Slunce a jeho obyvatel nazval heliopolitmi – slunečními občany. Konzul Marcus Perperna v roce 130 před n. l. zaútočil na centrum povstalců město Stratonikeiu, dobyl. Z pergamským království Římané vytvořili novou provincii Asii (Asia).
Druhé povstání otroků na Sicílii (104 – 101 před nl)
Příčinou povstání byly poměry mezi Římem a Bithýnii, ale především vpád germánských kmenů Kimbra a Teutonů. Marius požádal bithýnskeho krále Nikoméda o pomocné oddíly, ale král mu odpověděl, že množství obyvatel jeho království se dostalo do otroctví na Sicílii. Senát rozhodl, aby prétor Licinius Nerva prošetřil tyto případy. Otroci začali připravovat spiknutí, ale prétor ho potlačil. Vzápětí propuklo nové povstání v blízkosti města Herakleia. Zvolili za krále Salvia. Při městě Lilybeum se vzbouřili otroci, do čela kterých se postavil jakýsi Athenion. Obě skupiny otroků se nakonec spojily a společně postupovali proti římské nadvládě. Lucullus porazil otroků, Athenion byl raněn, Trifon ujel. Pak obléhal Messanu, ale konzul Manius Aquilius ho zabil.
Vojenská reforma Gaia Maria
Reformy bratrů Gracchovcov a válka s Jugurtha ukázaly, že římská vládnoucí špička se štěpí. Jednu skupinu tvořili politici, kteří se opírali o silnou politickou moc senátu. Nazývali se Optimal (z lat. Optimus – nejlepší). Druhou skupinu tvořili politici, opírající se o sílu plebejskému lidového shromáždění a nazývali se Popular (z lat. Populus – lid). Jejich vzájemné soupeření vedlo k období občanských válek, během kterých římská republika prakticky zanikla.
Gaius Marius se rozhodl přijímat do vojska všechny občany bez rozdílu. Stát mu zajistil výzbroj a výstroj, dostával pravidlený plat (žold). Po skončení vojenské služby dostal jako odměnu peníze nebo půdu jako vysloužilci – veteráni. Mariova reforma odčerpávala z římské společnosti početnou vrstvu bezzemků a nemajetné. Základní jednotkou vojska se stala legie (lat. legio), která měla asi 6000 mužů.
Spojenecká válka
Konflikt mezi Římem a jeho spojenci v Itálii. Italické obyvatelstvo původně získalo omezená občanská práva, ale po přesídlení do Říma a po absolvování majetkového censu mohli získat plná občanská práva. Drusus, který navrhoval zákon o občanských právech. Proti tomu se postavili senátorské vrstvy a zavraždili ho. Toto vyvolat mezi spojenci nepokoje. Propukla spojenecká válka (90 – 88 před nl). Hlavními vzbouřenci byli Marsu a Samnita. Vytvořili si politické instituce (senát, který měl 500 členů; dva konzulové a dvanáct Pretoria). Za hlavní město si zvolili Corfinium. Konzul Lucius Iulius Caesar (otec budoucího diktátora) prosadil zákon (lex Iulia), podle kterého byly občanská práva udělená spojencem a vyrovnaly se tak římským občanům.
Občanské války
V těchto bojích šlo zároveň o to, aby se politický systém původního městského státu přizpůsobil změněným podmínkám, kdy vznikla rozsáhlá říše. Základ pro rozpoutání občanských válek tvořila žoldnéřských armáda. Vojáci měli zájem na tom, aby jejich ve válkách vedli zkušení vojenští velitelé a ne úředníci, kteří se nerozuměli vojenským záležitostem. Politici začali využívat žoldnéřské vojsko pro své osobní cíle (SULLA).
Sullovy diktatura (82-79 před n.. L.)
V roce 83 zaútočil na Řím. Vydal seznamy nepřátel (proskripcie), podle nichž mohl kdokoli zabít. Po legalizaci své moci upravil některé republikánské instituce. Senát rozšířil o 300 svých přívrženců a zvýšil jeho stav na 600 členů. Členství v senátu se stalo doživotní funkcí. Zvýšil se počet úředníků – volilo osm Pretoria a dvacet kvestorů. Konzulové museli během svého funkčního období být stále v Římě, pak odcházeli do provincií jako místodržitelé. Pretor plnili soudní funkce, po skončení funkčního období odcházeli do provincií jako proprétori. Kvestor musel mít-30 let, konzul – 42 let. Sulla zrušil úřad cenzorů a omezil moc tribunou lidu. Ztratili neomezenou možnost vetovat. Na lidovém shromáždění mohli navrhovat pouze zákony, které předtím schválil senát.
Spartakovým povstání (74 – 71 před n.. L.)
Z gladiátorské školy v čepu utekla skupinka otroků pod vedením Spartaku. Markovi Liciniem CRASS podařilo oddělit armádu otroků. V rozhodující bitvě byli otroci poraženi, Spartakus zahynul a 6000 zajatých otroků dal Crassus ukřižovat podél Appiovej cesty z čepu do Říma.
triumvirát
V roce 63 před n. l. se Catiliny pokusil spiknutím získat nejvyšší funkci ve státě ale konzul Cicero spiknutí odhalil. Účastníky spiknutí byly Iulius Caesar a Crassus. Pompeius se tedy vrátil do Itálie a ačkoliv mu byl povolen triumf, senát odmítl. Hlavním protivníkem v senátu byl L. Licinius Luculus. Pompeius hledal pro svou politiku spojence, kterých našel v Crass a Caesarovi. Tři muži uzavřeli v roce 60 před n. l. soukromou dohodu o tom, že si budou navzájem pomáhat při dosažení politického vlivu a politických cílů. Označuje jako první triumvirát.
Boje v Gallii – 56 se Caesar setkal s Pompeiem a Crassem. Uplynulo totiž pět let od původní dohody a všichni tři se rozhodli svou dohodu rozšířit na dalších pět let. Dohodu potvrdili i tím, že Pompeius si vzal Caesarovu dceru Iuliu za manželku. Na rok 55 před n. l. byli Pompeius a Crassus zvoleni za konzulů. Po skončení konzulátu si rozdělili sféry vlivu: Caesarovi zůstala Gallia, Pompeius získal zprávu Hispánie a Crassus si vybral Sýrii.
Občanská válka – na rok 52 vznikaly v Římě ozbrojené srážky. Senát jmenoval Pompeia za konzula bez kolegu (consul sine College), aby potlačil nepokoje. Zemřela Pompeiova manželka a uvolnili s Caesarem. V roce 50 končilo Caesarovi jeho druhé pětileté prokonzulské impérium. V roce 49 před n. l. Caesar vzal část svého vojska a překročil říčku Rubikon (se slovy „Kostky jsou vrženy! – Alea iacta est!). Pompeius uprchl do Řecka. Caesar vzdal se diktatury. V červenci 48 před n.. l. se při Farsale odehrála bitva mezi Pompeiovými a Caesarova hlavními vojsky. Pompeius uprchl do Egypta, kde hledal pomoc Ptolemaia, ale ten ho dal zavraždit.
Caesarova diktatura
Zastával úřad nejvyššího kněze (pontifex maximus), získal doživotně úřad tribuna lidu (tribunus plebis), udělili mu titul otce vlasti (pater patriae), vojenský titul imperátor (imperator). Byl neomezeným vládcem Římské říši. Počet senátorů zvýšil na 900, doplnil a rozšířil o svých stoupenců. Navrhl zákon o Municipal (lex Iulia municipalit), v němž určoval rozsah a formy městské samosprávy, volby městských úředníků, jejich kompetence. Během jeho vlády byl zavedenou tzv.. juliánský kalendář. Někteří z jeho přátel mu navrhovali, aby přijal královský titul. Skupina ochránců republikánského zřízení připravila spiknutí a 15. března 44 před n.. l. Caesara před zasedáním senátu v Pompeiovom divadle zavraždili. Hlavními osobami spiknutí byli Marcus Brutus, Decimus Brutus a Gaius Longinus.
triumvirát
Doufali, že po Caesarově smrti se automaticky obnoví republikánská ústava. Prvním mužem ve státě byl velitel jízdy Lepidus a Marcus Antonius byl 44 spolu s Caesarem konzulem. Antonius a Lepidus spojily v Gallie a senát pověřil Octavia vedením vojska proti nim, ale i on spojil s ním. Uzavřeli dohodu a 43 společně zmocnili Říma a tak vznikl 2.triumvirát. Vyhlásili proskripcie a rozdělili sfér vlivu. Antonius vybral východ, chtěl sblížit s Kleopatrou. Octavius dostal Italia a západ, Lepidus Afriku. Napjaté vztahy mezi Gaiem Octaviem a Markem Antoniem vyvrcholily v roce 32 před n. l. Antonius se rozvedl se svou manželkou. Octavius vyhlásil Kleopatře válku. V Řecku v bitvě u Aktion setkali 31 př.nl, Antonius a Kleopatra uprchli a v Egyptě spáchali sebevraždu. Lepidus už tehdy bylo zatlačovány a Octavius neměl žádného mocného stoupence v Římě a stal se vládcem nad rozsáhlou říší. Začalo císařské období.
Rané císařství (27 př.nl – 235 nl) Augustův Principal
Každý rok byl zvolen za konzula. Při jeho nástupu k moci se uplatnily tři momenty: jak adoptovaný syn pokračoval v politice G. Iulia Caesara, ale moc si vybojoval pomocí vojska a nakonec mu nástup k moci podpořil senát. Hrdili, že obnovil republiku a její základní politické instituce. Nadále existovaly republikánské úřady, ale soustředil ve svých rukou, aby si zajistil neomezenou moc. Octavius zastával úřad cenzora. Senát rozšířil na 1000 členů. Přijal do něj lidí, kterým mohl věřit. Ačkoliv se pokládal za prvního mezi rovnými, ve skutečnosti stál nad všemi ostatními. Z titulu prvního muže v senátu se odvozuje i název pro císařské období principu. Senát udělil mu titul Augustus.
Postavení senátu se posílilo. Získal zákonodárnou moc – přijímal zákony, a soudní moc – soudil především záležitosti a problémy jednotlivých senátorů. Augustus rozdělil provincie na území pod správou senátu a pod vlastní správou.
Snížil počet vojska, zůstalo asi 250 000 vojáků, kteří byli rozděleni do 25 legií. Kontrolu nad vojskem si zajišťoval, tím, že si pravidelně dával schvalovat prokonzulské impérium. Od vojska oddělil speciální pretoriánské kohorty (bylo jich devět, každá měla tisíc mužů), které tvořily císařovu osobní stráž.
Úřad tribuna lidu mu zajišťoval kontrolu nad lidovými shromážděními. Po smrti Lepidla zastával úřad největšího kněze. Opět začala platit plná otcovská pravomoc. Pro senátorů a jezdců platila povinnost uzavřít manželství, ti, kteří měli alespoň tři děti. Římu rozdělil na 14 částí, pro každou určil samostatného správce. O město se staral městský prefekt. Pokračoval ve svých výpravách do Illyria, na čele římského vojska byl Drusus a Tiberius. Začal posunout římské hranice na přirozené přírodní útvary. Na území Čech vzniklo Marobudovo království, na území západního Slovenska později Vanniovo království.
Dynastické politika-Za svého prvního nástupce Augustus pokládal svého synovce Marcella, ale zemřel. Podruhé vydal svou dceru Julii za Agrippu, i on zemřel. Srpnovým vhodným nástupcem se stal syn jeho třetí manželky Livie Drusillas, Tiberius.
Juliovsko-claudiovská dynastie
Adopcí se dostal do rodiny Juliovcov, po otci pocházel z rodiny Claudiovcov, proto se první vládnoucí dynastie nazývá juliovsko-claudiovská dynastie. Za vlády císaře Claudia se začaly vytvářet nové řídící instituce. Claudius vytvořil zvláštní úřady, které vydávaly císařské rozhodnutí, přijímali a řešily stížnosti a spravovali císařský majetek. Vojáci osobní stráže využili své postavení a po Tiberiové smrti dosadili na trůn jeho prasynovce Caligulu. Pretorian zavraždili Caligulu a na trůn dosadili Tiberiova synovce Claudia. Velitelé pretorian si udrželi vliv i za Nerona, posledního císaře juliovsko-claudiovskej dynastie.
Rok čtyř císařů – rok 69
Po Neronovu smrti v Hispánii zvolilo vojsko za císaře Galba, schválil za císaře i senát. V Germánii legie prohlásili za císaře Vitello a v Římě pretorian zvolili za císaře Salvia Othon. Galba pretoriáni zabili, mezi vitelline a Othon začal ozbrojený boj o moc. Otho spáchal sebevraždu. Vitello schválil za císaře senát, ale vojáci na Východě zvolili za císaře Flavia Vespasiána. Porazil Vitelliove vojska, a Vespasiána uznal senát za císaře.
Flaviovská dynastie (69 – 96 n.. L.)
Vespasianus zavedl nové daně a zrušil Neronovu daňové privilegia. Začal výstavbu amfiteátru v centru Říma – Colossea, ve kterém se odehrávaly gladiátorské hry. Stavbu však dokončil až jeho syn Titus. Po Titovy smrti nastoupil na trůn Domitianus.
Vláda adoptovaných císařů
Po Domitianovej smrti senát vyvolil Nervu. Ten adoptoval velitele Traiana a tak si už za svého života vybral budoucího nástupce. Systém adopce převzali i další císaři Traianus, Publius Aelius Hadrianus, Antoninus Pius a Marcus Aurelius Antoninus. Na slovenské území se dostal i císař Marcus Aurelius. Řím přestává získávat nová území a musí se soustředit na obranu svého území. Za Hadriána propuklo v Judeji povstání židovského obyvatelstva, vyvolané snahou císaře přejmenovat Jeruzalém a vybudovat místo židovského chrámu chrám zasvěcený nejvyššímu římskému božstvu Juppiter.
Severovská dynastie (192 – 235 n.. L.)
Po Commodovej smrti pretoriáni prosadili Pertinax, ale vojáci ho zabili. Pretoriáni vyhlásili dražbu Římské říše, na dražbě zúčastnil Septimus Severus. Udělal pořádek ve vojsku. Za spoluvládce vybral svého syna Caracallu a Gatu. Caracalla dal svého bratra zavraždit ji zabili vojáci. Na trůn se ještě nakrátko dostali členové severovskej dynastie ale v roce 235 vojsko Alexandra Severa zavraždila spolu s jeho matkou.
Období vojenské anarchie (235 – 284 n.. L.)
V jednotlivých částech římské říše byly silné legií a jejich velitelé byli bez účinné císařské kontroly. Největší seskupení vojska bylo v Pannónii. Po smrti Alexandra Severa se projevila krize politického systému Římské říše. Vojáci jednotlivých oblastí dosazovali za císařů svých velitelů, 235 byl za císaře zvolen Verus Maximinus, nazývaný trakt. Zavraždili ho titíž vojáci, kteří ho dosadili na trůn. Vojsko v Africe zvolilo za císaře místodržícího provincie Gordian. Senát a zvolil ze svého středu Pupiena a Balbina za císařů, kteří však vládli necelých sto dní. Velké nebezpečí pro říši představovala vzmáhající se novoperzská říše a její panovník Šápúr I. Neschopnost vlády zajistit klid a ochranu vyvolávaly nespokojenost místního obyvatelstva a hledání cesty ve volbě vlastních vládců. Tento separatismus vedl ktomu, že centrální vláda ještě více upadala. Na Východě se začala formovat nezávislá oblast kolem významného karavanní města Palmyra. Na západě nespokojenost obyvatelstva využil Postumus, a vytvořil takzvané gallského císařství. Postumus přijal titul obnovitel Gallio. Byl Gallienus zavražděn a za císaře byl zvolen Claudius (II.), ale i on byl zabit. Domitius Aurelianus zlikvidoval Palmýrske království. Hrozilo nebezpečí z hranic a proto dal kolem Říma vybudovat hradby. Vlastní vojáci ho zabili. Dostal k moci císař Carus a jeho dva synové Carinus a Numerianus, ale i těch smetl uzurpátor Gaius Valerius Diocles, nazývaný Diocletianus. Období vojenské anarchie oslabilo Římskou říši. Hospodářský život byl téměř úplně rozvrácený. Nejvyšších důstojníků ve vojsku vypláceny v naturáliích. Ostatní vojáci často nedostávali žold.
Pozdní císařství (284 – 476 n.. L.)
Tetrarchie
Diocletianus se dostal k moci jako vysoký vojenský velitel, který působil na Východě. Princip se zcela přetvořil panovník byl absolutním vládcem. Princip se změnil na dominovat. Diocletianus si uvědomoval, že rozlehlá říše dává možnosti pro vznik uzurpaci a aby jim zabránil vybral si za spoluvládce zkušených vojenských velitelů. Za spoluvládce si vybral Maximiana av Římské říši vládli dva císaři s hodností augustus. Oba augusti si vybrali svých budoucích spoluvládce s hodností Maximianovým nástupcem se měl stát Chlorus, Diocletianovým Galerius. Zformovala se vláda čtyř – tetrarchie. Po smrti augustů nástupci postoupí na jejich místo a vyberou si zase dalších nástupců. Tento systém měl zabránit různým vojenským uzurpáciám. Všech čtyř císařů museli obyvatelé říše titulovat jako pán a bůh. Symbolem panovníkovu postavení byla koruna a purpurový oděv. Císařské nařízení nebo zákony se vydávali jménem všech čtyř císařů.
Reforma státní správy-Byla oddělená vojenská a civilní moc. Senát již nerozhodoval o správě provincií. Změnilo se administrativní dělení říše. Zvýšil se počet administrativních stupňů státní správy. Vznikly dvě nové úrovně – prefektury a diecéze. Domina: 1. Císař 2. Prefektury 3. Diecéze 4. Provincie 5. Města.
Administrativní členění-Římská říše byla rozdělena na čtyři prefektury: Gallia, Italia, Illyricum a Oriens. Prefektury se dělili na diecéze území říše bylo rozděleno na 12 diecézí, později až na 15. Jednotlivé diecéze byly: Oriens, Pontica, Asiana, Thraciae, Moesiae, Pannoniae, Italia, Africa, Hispaniae, Viennensis, Galliae, Britaniae. V čele diecéze stál vikář, kromě Východní, kde jeho funkci vykonával Orientis. Itália tvořila samostatnou diecézi, ale měla dvou vikářů. První sídlil v Miláně, druhý sídlil v Římě a podléhaly mu suburbikálne provincie – jižní Itália, Sicílie, Sardinie, Korsika. Ve městech nadále působili municipální orgány: Městská rada a její členové dohlíželi na městské finance, vybírali daně. Výkonnými úředníky byly i nadále duumviri, edili (aediles) a finanční úředníci (quaestores).
Vojenská reforma-Byla oddělena civilní a vojenská správa. Byly rozděleny i početné a silné legie na menší jednotky. Legie už neměli 6000 mužů, ale jen asi 1000. Vojsko bylo rozděleno na část, která sídlila nastálo a na pohyblivé oddíly. Stále jednotky se nazývaly limitanei, pohyblivé se nazývaly comitatenses. Vojsko doplňovalo pravidelnými každoročními odvody nováčků. Rûst počtu nerímskeho obyvatelstva ve vojsku vedlo k jeho barbarizácii. Císař byl vrchním velitelem vojska, jeho zástupci byli velitel pěšího a jezdeckého vojska.
Daňová reforma-Diocletianus začal pravidelně vybírat naturální daň (Annona) podle velikosti obráběného pozemku a podle jeho výnosnosti. Byli osvobozen od daňových povinností členové senátů Říma a Konstantinopole.
Finanční reforma-Diocletianus zavedl novou zlatou minci (aureus). Zlaté a stříbrné mince se razily v Římě.
Edikt o cenách-vydal v roce 301 edikt o maximálních cenách, byly stanoveny maximální ceny jednotlivých druhů potravin, nápojů, výrobků.
Pronásledování křesťanů-Římské nábo-ženství stále zůstávalo polyteistických náboženstvím. V letech 301 – 304 Diocletianus vydal čtyři edikty zaměřené proti křesťanů. Bylo nařízeno likvidovat křesťanské kostely a budovy.
Druhá tetrarchie
V roce 305 Diocletianus rozhodl se odstoupit z vlády. Podle jeho plánu na místa augustů postoupili Constantius Chlorus a Galerius. Vybrali nových Caesar, Flavia Severa a Maximina Daiu. V Británii zahynul Constantius Chlorus a vojsko dosadilo nového císaře Conctantina. V Římě byl prohlášení Maxentius, v Africe Alexander. Politickou situaci se snažili vyřešit bývalí tři nejvyšší vládci – Diocletianus, Maximianus a Galerius. Konstantin zaútočil na Maxentiom, který byl poražen. Konstantin se sblížil s Liciniem a dal mu za manželku svou sestru Constanta. Konstantin vytlačil Licinia do Malé Asie, kde ho porazil a opět se stal jediným vládcem v Římské říši.
Vláda Konstantina Velikého
Rozhodl vybudovat nové hlavní město na východu. V roce 330 bylo nové sídelní město vysvěcené. Aby se vyrovnal Římu byl i vybudován senát. V roce 313 Konstantin a Licinius vydali v Miláně edikt, kterým postavili křesťanství na roveň s ostatními náboženstvími. Stalo se tak po bitvě u Mulvijskom mostě v kterém mu anděl ukázal křesťanský kříž s textem: „V tomto znamení zvítězíš!“ Na Východě se rozšířilo učení biskupa Areia (Ariánství) o postavení Ježíše Krista. Pro vyřešení sporu dal svolat do Maloasijském městečka Nikaia koncil. Konstantin na smrtelné posteli se dal pokřtít.
Vláda Konstantinovy nástupců
Po jeho smrti ujali vlády Constans, Constantius II. a Constantinus II. a Dalmatius. Vládli spolu a rozdělili jednotlivé části říše. Vláda zůstala v rukách Constantia II. Povýšil za Caesarův svých bratrance: Galla a Juliana, kterého pověřil vedením bojů na Rýně. Julianus si získal sympatie vojáků, kteří ho v roce 360 prohlásili za císaře. Constantius se zemřel.
Juliánova vláda-Julianus zrušil několik privilegia křesťanských činitelů, zakázal jim při vyučování používat díla antických autorů snažil se obnovit pohanské kulty.
Valentinianovská dynastie (364 – 455 n.. L.)
Juliánova smrtí skončila vláda Konstantinovo dynastie. Zvolili za císaře Valentiniana (364 – 375), který si vybral za spoluvladařem svého bratra Valenta. Ve vnitřní politice Prokopia se dal prohlásit za císaře v roce 365 v Konstantinopoli a ovládl balkánské provincie, ale už v následujícím roce ho zradili vojenské jednotky, které ho předtím prohlásili za císaře. V Egyptě vzbouřili proti římské vládě, náčelník Firmus a budoucí císař Theodosius ho zlikvidoval. Na římskou hranici na Rýně a Dunaji v roce 365 zaútočili Alamani na germánské provincie, 374 pronikly Kvádové. Sarmati a vyplenili pannónske provincie. Valentinianus zatlačil barbarů opět.
Na Dálném Východě se souhlasem Římanů se usadili Vizigóti v provincii Thrákie. Uzavřeli smlouvu (foedus). Nazývali se Feder, za přidělenou půdu měli chránit římskou hranici před dalšími kmeny. Římští provinční úředníci se k Vizigóti ale chovali tak, že mezi nimi zavládl hlad, ženy a děti násilím odváděli do otroctví. Náčelník Fritigern se vzbouřil. Císař Valens roce 378 zaútočil na Gótů při městě Hadrianopolis, kde Valentova armáda byla poražena, Valens zahynul.
Boje mezi pohanstvím a křesťanstvím-Gratianus svolal v roce 381 do Konstantinopole druhý ekumenický koncil, který tvrdě prohlásil za jediný správný směr ortodoxní křesťanství a ariánští i semiariánski biskupové byli exkomunikováni. Po jeho smrti vládl v západní části říše Valentinianus II. a jeho matka Justina jako regentka, ale oba byli pod silným vlivem milánského biskupa Ambrosia. Dostal císař Theodosius do sporu s milánským biskupem Ambrosio. Ambrosius vyhlásil nad Theodosiom první církevní interdikt. V roce 392 zemřel Valentinianus II. (Oficiálně spáchal sebevraždu, ale předpokládá se, že ho dal zavraždit vojenský velitel Arbogast). Vláda v celé říši se opět ocitla v rukou jediného panovníka – Theodosia.
Theodosiova vláda-V západní části říše měl velký vliv germánský náčelník Arbogast. Theodosius a jeho vojenský velitel Rufinus sestavili vojsko a zaútočili na Italia. U řeky Frigidus došlo v září 393 k bitvě, která se často pokládá za poslední bitvu mezi pohanstvím a křesťanstvím. Theodosiova vojsko pod symboly křesťanství zvítězilo nad Eugeniovým a Arbogastovým vojskem. Po vítězné válce Theodosius v roce 394 zakázal řízení Olympijských her. Před svou smrtí, v roce 393, přijal své syny Arcadia a Honoria za spoluvládce. Arcadius vládl na Východě, mladší bratr na Západě. Dětští císaři byli formálně vládci, ale skutečnou moc měli buď vojenští velitelé (Stilicho, Eutropius), nebo jiní regenti (jejich sestra Galla Placidia).
Východořímská říše
Arcadius vládl zpočátku pod dozorem prétoriánskeho prefecta Rufina, ale byl zavražděn. Vliv na císařově dvoře získal eunuch Eutropius. V důsledku Stilichonových intrik byl i Eutropius odstraněn ze dvora. Vliv na dvoře získala císařova manželka Eudoxii. V roce 408 Arcadius zemřel a na trůn nastoupil jeho syn Thedosius II. V Ravenně byl zabit Stilichonovi a Honorius měl příliš mnoho starostí s vlastní vládou. Za vlády císaře Theodosia došlo v Konstantinopoli k důležité legislativní činnosti. V roce 429 byla vytvořena komise, jejímž úkolem bylo sesbírat všechny významné zákony od Konstantina I. Od 1. ledna 438 začal platit Theodosiov zákoník ve východní části iv západní části říše.
V Egyptě docházelo k vážným sporům mezi křesťany a židy. V ulicích Alexandrie často propukly ozbrojené srážky mezi křesťany a ostatními skupinami obyvatelstva. Představitel křesťanů byl Kyrillos. V roce 450 zemřel po pádu z koně Theodosius. Jeho sestra Pulcheria si vybrala za manžela Markian a dala ho prohlásit za císaře. Ve Východořímské říši se stále více projevovalo spojení státní moci s křesťanstvím (tzv. césaropapismus). Císař svolával synody, rozhodoval ve víře-učných sporech, ale také se opíral o církevní moc biskupů.
Západořímské říše
Honorius nebyl schopen plnit své panovnické funkce pomáhal mu vládnout regent Stilichonovi. V roce 405 pronikly Ostrogóti do severní Itálie a oddíly Vandalů, Alanů a Kvádů začali pustočiť gallské provincie. Sasové a Piktové pronikli až na Britské ostrovy, a v roce 410 Římané zcela opustili Britské ostrovy.
Dobytí Říma-Stilichonovou smrtí ztratila říše posledního schopného velitele. Alarichovi Vizigóti zamířili k Římu a v roce 408 ho poprvé obléhali. 410 Řím dobyli. Honoriova manželka Placida snažila udržet vliv císařského dvora, závisela na podpoře svých vojenských velitelů. Jedním z nich byl Flavius Aetius, druhým Bonifatius. Aetius dokázal porazit Burgundů (s pomocí hunských oddílů). Využíval hunských spojenců, ale Attila zaútočil na západní provincie, spojil se s Vizigóty, Alanem, burgundy a Franky a v bitvě na Katalaunských polích v roce 451 odrazil Attily útok. Po Aëtiovej smrti se rozhodujícím mužem v západní části říše stal vojenský velitel Ricimer. Dosadil za císaře Maioriana pak Libia Severa, Anthem a po jeho smrti Olybria. Římský Patricius Orestes dosadil 31. srpna 475 na trůn svého osm-letého syna Romula Augusta. Toho však již 23. srpna 476 sesadili germánští vojáci ostrogótského náčelníka Odoaker. Sesazení Romula Augusta znamenalo konec Západořímské říše. Odoaker vojáci ho prohlásili za germánského krále. Lev I. v Konstantinopoli zůstal jediným císařem a vývoj této části říše se vyvíjel směrem k Byzantské říši, jejíž zánik způsobily v roce 1453 až osmanští Turci.
Vznikaly nové státní útvary-např. Tolosánske království: gallského aristokracie si zvolila vlastního císaře Eparchie Avita. Jeho syn Syagrius vytvořil si sídlo ve městě Suessiones (dn. Soissons) a vládl jako neomezený panovník. Porazil ho franský král Chlodovich. Hunové obsadili Pannon, moes a další provincie na Balkáně.
