Antika – Řecko
Dva kmeny na Peloponéském poloostrově: Iónové a Dórové
Architektura:
především v souvislosti s chrámy
je jich několik typů – rozlišujeme je podle sloupů
především v souvislosti s chrámy
je jich několik typů – rozlišujeme je podle sloupů
1) řád dórský – sloupy jsou masivní, ale prosté, bez patky
2) řád iónský – sloupy jsou štíhlejší, ozdobnější, rozděleny na patku, dřík a hlavici
3) řád korintský – nejozdobnější sloupy, hlavice zdobena rostlinnými motivy
2) řád iónský – sloupy jsou štíhlejší, ozdobnější, rozděleny na patku, dřík a hlavici
3) řád korintský – nejozdobnější sloupy, hlavice zdobena rostlinnými motivy
typické řecké stavby – lázně, divadla, amfiteátry, stadióny
Sochařství:
náměty jsou především lidské postavy
mladé ženy, atleti,
mají znázorňovat představu o kráse
sochy jsou harmonické a realistické
dochovaly se ale většinou jenom římské kopie
reliéfy
náměty jsou především lidské postavy
mladé ženy, atleti,
mají znázorňovat představu o kráse
sochy jsou harmonické a realistické
dochovaly se ale většinou jenom římské kopie
reliéfy
1) Myrón – sochař pohybu → Diskobolos
2) Polykelitos – hledá ideály krásy → chlapec uvazující si stužku
3) Laokóon a Niké Samothrácká – Rhódský kolos → bůh slunce (div světa)
2) Polykelitos – hledá ideály krásy → chlapec uvazující si stužku
3) Laokóon a Niké Samothrácká – Rhódský kolos → bůh slunce (div světa)
Malířství:
prakticky se nedochovalo
pouze římské kopie
především fresky a desková malba, později černofigurový a červenofigurový sloh
náměty jsou mytologické, nebo běžný život
prakticky se nedochovalo
pouze římské kopie
především fresky a desková malba, později černofigurový a červenofigurový sloh
náměty jsou mytologické, nebo běžný život
Nádoby:
vázy, džbány (právě s černofigurovou a červenofigurovou výzdobou)
vázy, džbány (právě s černofigurovou a červenofigurovou výzdobou)
ŘECKÁ KULTURA
Na evropské půdě se nejstarší civilizace vytvořily v Egejské oblasti. Egejské moře umožňovalo snadné spojení mezi ostrovy i mezi pobřežími Malé Asie.
Pomyslnou hranici egejské oblasti tvořil ostrov Kréta, kolébka nejstarší vyspělé kultury v této oblasti, zvané jako mínojská.
Pomyslnou hranici egejské oblasti tvořil ostrov Kréta, kolébka nejstarší vyspělé kultury v této oblasti, zvané jako mínojská.
ŘECKÉ UMĚNÍ
Počátky řecké kultury jsou úzce spjaty s náboženským životem Řeků. Literární díla byla původně součástí slavností spojených s kultem; díla řeckých stavitelů, sochařů a malířů sloužila především oslavě bohů.
Počátky řecké kultury jsou úzce spjaty s náboženským životem Řeků. Literární díla byla původně součástí slavností spojených s kultem; díla řeckých stavitelů, sochařů a malířů sloužila především oslavě bohů.
ŘECKÁ ARCHITEKTURA
Jako všechny obory řeckého umění i architektura se řídila základním názorem: „ Bohové jsou dokonalí a lidé se jim chtějí svou činností přiblížit“
Jako všechny obory řeckého umění i architektura se řídila základním názorem: „ Bohové jsou dokonalí a lidé se jim chtějí svou činností přiblížit“
především chrámy
Většina chrámů měla pravoúhlý půdorys – předsíň, vlastní svatyni s kultovní sochou a zadní předsíň, v níž se ukládaly chrámové poklady a obřadní náčiní
Apollónův chrám v Korintu
Artemidin chrám v Efesu s dvojitým sloupořadím, který byl považován za jeden ze sedmi divů světa
Apollónův chrám ve Figaleii
je jich několik typů – rozlišujeme je podle sloupů
Většina chrámů měla pravoúhlý půdorys – předsíň, vlastní svatyni s kultovní sochou a zadní předsíň, v níž se ukládaly chrámové poklady a obřadní náčiní
Apollónův chrám v Korintu
Artemidin chrám v Efesu s dvojitým sloupořadím, který byl považován za jeden ze sedmi divů světa
Apollónův chrám ve Figaleii
je jich několik typů – rozlišujeme je podle sloupů
4) řád dórský – sloupy jsou masivní, ale prosté, bez patky
5) řád iónský – sloupy jsou štíhlejší, ozdobnější, rozděleny na patku, dřík a hlavici
6) řád korintský – nejozdobnější sloupy, hlavice zdobena rostlinnými motivy
5) řád iónský – sloupy jsou štíhlejší, ozdobnější, rozděleny na patku, dřík a hlavici
6) řád korintský – nejozdobnější sloupy, hlavice zdobena rostlinnými motivy
typické řecké stavby – lázně, divadla, amfiteátry, stadióny
ŘECKÉ SOCHAŘSTVÍ
Vliv umění Předního východu se projevoval v řezbách ve slonovině, ve šperkařství či na drobných bronzových soškách. Pod vlivem egyptského umění se koncem 7. století objevily nejstarší monumentální kamenné sochy. Nejčastější typy archaického sochařství jsou
kúros – znázorňující nahého mladého muže, většinou s vysunutou levou nohou a ruce podél těla jsou sevřené v pěst
koré – socha oděné dívky do volných splývajících šatů s ostrými záhyby a s jednou rukou pozvednutou
Sochařství:
náměty jsou především lidské postavy
mladé ženy, atleti,
mají znázorňovat představu o kráse
sochy jsou harmonické a realistické
dochovaly se ale většinou jenom římské kopie
reliéfy
Vliv umění Předního východu se projevoval v řezbách ve slonovině, ve šperkařství či na drobných bronzových soškách. Pod vlivem egyptského umění se koncem 7. století objevily nejstarší monumentální kamenné sochy. Nejčastější typy archaického sochařství jsou
kúros – znázorňující nahého mladého muže, většinou s vysunutou levou nohou a ruce podél těla jsou sevřené v pěst
koré – socha oděné dívky do volných splývajících šatů s ostrými záhyby a s jednou rukou pozvednutou
Sochařství:
náměty jsou především lidské postavy
mladé ženy, atleti,
mají znázorňovat představu o kráse
sochy jsou harmonické a realistické
dochovaly se ale většinou jenom římské kopie
reliéfy
1) Myrón – sochař pohybu → Diskobolos
2) Polykelitos – hledá ideály krásy, usiluje o co nejdokonalejší vystižení stojící mužské postavy → chlapec uvazující si stužku vítěze
3) Laokóon a Niké Samothrácká – Rhódský kolos → bůh slunce (div světa)
2) Polykelitos – hledá ideály krásy, usiluje o co nejdokonalejší vystižení stojící mužské postavy → chlapec uvazující si stužku vítěze
3) Laokóon a Niké Samothrácká – Rhódský kolos → bůh slunce (div světa)
MALÍŘSTVÍ
představu o řeckém malířství můžeme získat pouze z výzdoby váz.
prakticky se nedochovalo
pouze římské kopie
především fresky a desková malba, později černofigurový a červenofigurový sloh
náměty jsou mytologické, nebo běžný život
ŘECKÁ KULTURA
Na evropské půdě se nejstarší civilizace vytvořily v Egejské oblasti. Egejské moře umožňovalo snadné spojení mezi ostrovy i mezi pobřežími Malé Asie. Členitost terénu napomáhala tomu, že Řecko zůstávalo rozdrobeno na řadu drobných státních útvarů. Pomyslnou hranici egejské oblasti tvořil ostrov Kréta, kolébka nejstarší vyspělé kultury v této oblasti, zvané jako mínojská.
ŘECKÉ UMĚNÍ
Počátky řecké kultury jsou úzce spjaty s náboženským životem Řeků. Literární díla byla původně součástí slavností spojených s kultem ; díla řeckých stavitelů, sochařů a malířů sloužila především oslavě bohů. Z básnických děl, z chrámů, z maleb a soch poznáváme velké množství řeckých mýtů.
Počátky řecké kultury jsou úzce spjaty s náboženským životem Řeků. Literární díla byla původně součástí slavností spojených s kultem ; díla řeckých stavitelů, sochařů a malířů sloužila především oslavě bohů. Z básnických děl, z chrámů, z maleb a soch poznáváme velké množství řeckých mýtů.
ŘECKÁ ARCHITEKTURA
Jako všechny obory řeckého umění i architektura se řídila základním názorem: „ Bohové jsou dokonalí a lidé se jim chtějí svou činností přiblížit“
V Řecku vznikaly 3 typy sloupu, které tradičně musely splňovat
1) dórský= mužský – nejstarší – hlavní stavby archaické doby
2) iónský = ženský – měl 3 části
3) korintský – měl také 3 části
Monumentální stavby, zejména chrámy, se v Řecku budovaly architrávovým (v antické architektuře = přenášející zatížení na hlavice sloupů) systémem. Většina chrámů měla pravoúhlý půdorys – předsíň, vlastní svatyni s kultovní sochou a zadní předsíň, v níž se ukládaly chrámové poklady a obřadní náčiní. Chrámy bývaly v raných dobách zasvěcovány bohyním. Už v 6. století př. n. l. vznikají první chrámové stavby na athénské Akropoli, centrální chrám Parthenón byl postaven v pátém století. Apollónův chrám v Korintu postavený v robustním dórském slohu pochází z 6. století. Některé z chrámů měly kolosální rozměry, např. Artemidin chrám v Efesu s dvojitým sloupořadím, který byl považován za jeden ze sedmi divů světa, Apollónův chrám ve Figaleii. V době vlády Perikla se dovršuje na athénské Akropoli nejznámější dílo starověkého Řecka – kultovní místo zasvěcené Pallas Athéně. Její kultovní sochu ze zlata a slonoviny zhotovil jeden z nejslavnějších řeckých sochařů všech dob Feidás z Athén. Zobrazené náměty oslavovaly minulost Athén i hrdost Athéňanů na úspěchy své obce. K Parthenonu se vstupovalo již zmiňovanou mohutnou branou propylaje. V době peloponéské války vznikl na Akropoli ještě chrám Erechtheion, podpírán sloupy v podobě ženských postav.
Jako všechny obory řeckého umění i architektura se řídila základním názorem: „ Bohové jsou dokonalí a lidé se jim chtějí svou činností přiblížit“
V Řecku vznikaly 3 typy sloupu, které tradičně musely splňovat
1) dórský= mužský – nejstarší – hlavní stavby archaické doby
2) iónský = ženský – měl 3 části
3) korintský – měl také 3 části
Monumentální stavby, zejména chrámy, se v Řecku budovaly architrávovým (v antické architektuře = přenášející zatížení na hlavice sloupů) systémem. Většina chrámů měla pravoúhlý půdorys – předsíň, vlastní svatyni s kultovní sochou a zadní předsíň, v níž se ukládaly chrámové poklady a obřadní náčiní. Chrámy bývaly v raných dobách zasvěcovány bohyním. Už v 6. století př. n. l. vznikají první chrámové stavby na athénské Akropoli, centrální chrám Parthenón byl postaven v pátém století. Apollónův chrám v Korintu postavený v robustním dórském slohu pochází z 6. století. Některé z chrámů měly kolosální rozměry, např. Artemidin chrám v Efesu s dvojitým sloupořadím, který byl považován za jeden ze sedmi divů světa, Apollónův chrám ve Figaleii. V době vlády Perikla se dovršuje na athénské Akropoli nejznámější dílo starověkého Řecka – kultovní místo zasvěcené Pallas Athéně. Její kultovní sochu ze zlata a slonoviny zhotovil jeden z nejslavnějších řeckých sochařů všech dob Feidás z Athén. Zobrazené náměty oslavovaly minulost Athén i hrdost Athéňanů na úspěchy své obce. K Parthenonu se vstupovalo již zmiňovanou mohutnou branou propylaje. V době peloponéské války vznikl na Akropoli ještě chrám Erechtheion, podpírán sloupy v podobě ženských postav.
ŘECKÉ SOCHAŘSTVÍ
Vliv umění Předního východu se projevoval v řezbách ve slonovině, ve šperkařství či na drobných bronzových soškách. Pod vlivem egyptského umění se koncem 7. století objevily nejstarší monumentální kamenné sochy. Nejčastější typy archaického sochařství jsou kúros (znázorňující nahého mladého muže, většinou s vysunutou levou nohou a ruce podél těla jsou sevřené v pěst) a koré (socha oděné dívky do volných splývajících šatů s ostrými záhyby a s jednou rukou pozvednutou). Řada těchto soch se nachází mezi exponáty akropolského muzea. Vedle sochařství kamenného už v době archaické zaujímá důležité místo tvorba plastická odlévaná z bronzu. Jedna z nejznámějších soch je tzv. Delfský vozataj.
Vliv umění Předního východu se projevoval v řezbách ve slonovině, ve šperkařství či na drobných bronzových soškách. Pod vlivem egyptského umění se koncem 7. století objevily nejstarší monumentální kamenné sochy. Nejčastější typy archaického sochařství jsou kúros (znázorňující nahého mladého muže, většinou s vysunutou levou nohou a ruce podél těla jsou sevřené v pěst) a koré (socha oděné dívky do volných splývajících šatů s ostrými záhyby a s jednou rukou pozvednutou). Řada těchto soch se nachází mezi exponáty akropolského muzea. Vedle sochařství kamenného už v době archaické zaujímá důležité místo tvorba plastická odlévaná z bronzu. Jedna z nejznámějších soch je tzv. Delfský vozataj.
MYRON je sochařem, kterému jde o zachycení pochybu. Jeho nejslavnějším dílem je zobrazení atleta vrhajícího disk – Diskobolos.
POLYKLEITOS usiloval o co nejdokonalejší vystižení stojící mužské postavy a vypracoval příručku o vztazích, která silně ovlivnila další vývoj sochařství. K jeho nejproslulejším dílům patří Doryforos (mladý muž nesoucí kopí) a Diadumenos (mladík uvazující si stužku vítěze).
POLYKLEITOS usiloval o co nejdokonalejší vystižení stojící mužské postavy a vypracoval příručku o vztazích, která silně ovlivnila další vývoj sochařství. K jeho nejproslulejším dílům patří Doryforos (mladý muž nesoucí kopí) a Diadumenos (mladík uvazující si stužku vítěze).
FEIDÁS byl nejvýraznější postavou řeckého sochařství, zejména proto, že jako blízký přítel Perikla se podílel podstatnou měrou na výstavbě Akropole. Vytvořil i jeden ze sedmi divů světa – sochu Dia do chrámu v Olympii. Ve svých sochách zachoval mravní a estetické ideály.
MALÍŘSTVÍ
V Řecku působili i slavní malíři, jejichž monumentální malby zdobily stavby v různých řeckých městech a svatyních. V Athénách např. vyzdobil slavný malíř Polygnotos z Thasu se svými spolupracovníky malované sloupořadí a v Delfách budovu zvanou lesché, která sloužila k besedování. Malby velkých rozměrů se bohužel nedochovaly a představu o řeckém malířství můžeme získat pouze z výzdoby váz.
V Řecku působili i slavní malíři, jejichž monumentální malby zdobily stavby v různých řeckých městech a svatyních. V Athénách např. vyzdobil slavný malíř Polygnotos z Thasu se svými spolupracovníky malované sloupořadí a v Delfách budovu zvanou lesché, která sloužila k besedování. Malby velkých rozměrů se bohužel nedochovaly a představu o řeckém malířství můžeme získat pouze z výzdoby váz.
ŘECKÁ MYTOLOGIE
Podle řecké mytologie byl na počátku všeho nekonečný vesmírný prostor, změť prvků beztvárné hmoty tzv. chaos. Z chaosu povstala nejprve věčná tma a temná noc. Z jejich spojení se zrodilo věčné světlo Aithér a den Hémerá, poté se zrodila všeoživující síla Erós, což byl bůh ztělesňující lásku, v pozdější době označován jako syn bohyně Afrodíté, a další všeoživující síla Gaia, což byla prabohyně Země a Země sama. Uctívána jako matka, ze které vše vychází a do které se vše navrací, bohyně smrti, zvěstovatelka budoucnosti a ochránkyně přísah.
Podle řecké mytologie byl na počátku všeho nekonečný vesmírný prostor, změť prvků beztvárné hmoty tzv. chaos. Z chaosu povstala nejprve věčná tma a temná noc. Z jejich spojení se zrodilo věčné světlo Aithér a den Hémerá, poté se zrodila všeoživující síla Erós, což byl bůh ztělesňující lásku, v pozdější době označován jako syn bohyně Afrodíté, a další všeoživující síla Gaia, což byla prabohyně Země a Země sama. Uctívána jako matka, ze které vše vychází a do které se vše navrací, bohyně smrti, zvěstovatelka budoucnosti a ochránkyně přísah.
Architektura:
Skvosty řecké architektury byly především veřejné
stavby. Úplně novým typem staveb byla divadla nebo sportovní stadiony. Stejně dobře uměli stavět i celá města.Budovali je tak, aby se v nich dobře žilo a aby byla zároveň krásná. V řecké architektuře se používali tři klasické řády sloupů. Byly to: dórský – iónský – korintský. Nejvýrazněji se lišili na hlavicích.
stavby. Úplně novým typem staveb byla divadla nebo sportovní stadiony. Stejně dobře uměli stavět i celá města.Budovali je tak, aby se v nich dobře žilo a aby byla zároveň krásná. V řecké architektuře se používali tři klasické řády sloupů. Byly to: dórský – iónský – korintský. Nejvýrazněji se lišili na hlavicích.
Výtvarné umění:
Většina malířských děl se nezachovala. Většinou se zachovaly vázy nebo mozaiky. K opravdové dokonalosti však dospěli řečtí sochaři. Řecké sochy zobrazovaly bohy a hrdiny, ale i učence a sportovce. Skoro všechny sochy známe až z římských kopií. Největším z řeckých sochařů byl Feidiás, tvůrce athénského Parthenónu. Na troskách Peršany zničené Akropole postavil a sochami vyzdobil chrám z mramoru, před kterým stojíme v úžase dodnes. K jeho největší dílům patřila dvanáctimetrová socha Athény, vykládaná zlatem a slonovinou, a Zeus Olympský, tejně veliký a stejně nádherný. Dnes jsou obě sochy nenávratně ztraceny. Další velký sochař byl Práxitelés, proslulý svou sochou bájné bohyně Afrodíty.
Většina malířských děl se nezachovala. Většinou se zachovaly vázy nebo mozaiky. K opravdové dokonalosti však dospěli řečtí sochaři. Řecké sochy zobrazovaly bohy a hrdiny, ale i učence a sportovce. Skoro všechny sochy známe až z římských kopií. Největším z řeckých sochařů byl Feidiás, tvůrce athénského Parthenónu. Na troskách Peršany zničené Akropole postavil a sochami vyzdobil chrám z mramoru, před kterým stojíme v úžase dodnes. K jeho největší dílům patřila dvanáctimetrová socha Athény, vykládaná zlatem a slonovinou, a Zeus Olympský, tejně veliký a stejně nádherný. Dnes jsou obě sochy nenávratně ztraceny. Další velký sochař byl Práxitelés, proslulý svou sochou bájné bohyně Afrodíty.
Literatura:
K nejlepším literárním dílům té doby patřily spisy dějepisné, například proslulých historiků Hérodota a Thúkýdida, a také díla filozofická. Vysoké úrovně dosahovalo i básnictví – básnířka Sapfó byla dokonce nazývána „desátou múzou“. Ceněna byla nejen tvorba básní, ale i jejich přednášení. Na umění mluvit a pronášet byl vůbec kladen velký důraz. Nejslavnější řecký řečník byl Démosthenés o jehož filipikách ještě uslyšíme.
K nejlepším literárním dílům té doby patřily spisy dějepisné, například proslulých historiků Hérodota a Thúkýdida, a také díla filozofická. Vysoké úrovně dosahovalo i básnictví – básnířka Sapfó byla dokonce nazývána „desátou múzou“. Ceněna byla nejen tvorba básní, ale i jejich přednášení. Na umění mluvit a pronášet byl vůbec kladen velký důraz. Nejslavnější řecký řečník byl Démosthenés o jehož filipikách ještě uslyšíme.
Kalokagathia:
Nezačít vyprávění o starověkém sportování olympijskými hrami se zdá rouháním, ale sport je mnohem starší než olympiády. Řekové ale nebyli jedinými, kdo pěstovali sport, ale od svých současníků, předchůdců se lišili v tom podstatném. Stejně jako z jednotlivých názorů a poznatků vytvořili vědu, tak i povahu tělesných cvičení sloužících k zábavě a k získání fyzické zdatnosti povýšili na ušlechtilou součást svého života. Vytyčili a naplnili ideál kalokagathie – harmonický rozvoj těla i ducha. A právě tento ideál ztělesňovaly olympijské hry.
Nezačít vyprávění o starověkém sportování olympijskými hrami se zdá rouháním, ale sport je mnohem starší než olympiády. Řekové ale nebyli jedinými, kdo pěstovali sport, ale od svých současníků, předchůdců se lišili v tom podstatném. Stejně jako z jednotlivých názorů a poznatků vytvořili vědu, tak i povahu tělesných cvičení sloužících k zábavě a k získání fyzické zdatnosti povýšili na ušlechtilou součást svého života. Vytyčili a naplnili ideál kalokagathie – harmonický rozvoj těla i ducha. A právě tento ideál ztělesňovaly olympijské hry.
Olympijské hry:
Žádný starověký národ nepřisuzoval sportu takový význam jako Řekové. Pojem sport v sobě zahrnoval soutěžení a byl považován za součást výchovy mladých mužů – snad to byly pozůstatky starodávných rituálů, které měly ověřovat odvahu, chrabrost a válečnické schopnosti. Ve velmi rané řecké historii byla proto zavedena spojnice mezi náboženskými festivaly a soutěžními sportovními událostmi. Obojí se konalo ve velkých svatyních jak mimo města, tak v ústředních městských státech.
V literatuře je možné najít celou řadu odkazů k významným sportovním kláním starověkého řeckého světa: jsou zde zmíněny slavné Olympijské hry pořádané na počest boha Dia, Pythijské hry pořádané v Delfách na počest boha Apollóna, Nemejské hry oslavující v Nemeji vládce bohů Dia a upomínající Héraklovy skutky, Isthmické hry pořádané v Poseidonově svatyni na Isthmu a spoustu dalších sportovních klání.
Vraťme se však k olympijským hrám. První olympijské hry se oficiálně konaly v roce 776 př. n. l. Tento rok však pravděpodobně není rokem vzniku her, ale rokem, kdy se poprvé začala zaznamenávat jména vítězů a vést o hrách chronologické záznamy. Pořádaly se k poctě boha Dia. Byla to vždy velká událost, kde nejen sportovci předváděli své sportovní umění, ale i básníci, filosofové a dějepisci přednášeli svá díla. Hry také přilákaly noho kupců a řemeslníků. Název dostaly podle řeckého města Olympie, kde probíhaly. Stejně jako dnes se konaly jednou za čtyři roky koncem léta, v době našeho srpna a září. Období mezi hrami se nazývalo olympiáda.
Zpočátku hry zahrnovaly jen jedinou soutěž, běžecký závod. Postupně se pak jejich program rozšířil o zápas, pěstní zápas, pětiboj, běh v plné zbroji, jezdecké a další soutěže. původně se sjížděli změřit síly pouze zástupci
Řeků. Asi v roce 736 př. n. l. je zde zaznamenán i soutěžící z cizí země. V období soutěžení bylo vyhlášeno „olympijské příměří“ zvané také „Boží mír“. Pokud jej některá země porušila, byla ze soutěží vyloučena na několik let.
Hry byly z počátku přístupné pouze svobodným řeckým občanům. Přísná nařízení zakazovala přístup do Olympie během her hlavně ženám. I přes tento zákaz však Calipatura, matka jednoho z atletů, porušila tento zákaz a v přestrojení za muže se na stadion vydala. Tato lest však byla prozrazena a Calipatura byla odsouzena k smrti. Později však byla od omilostněna vzhledem k honosnému původu. Od této doby se však museli soutěžící dostavovat na stadión nazí, aby se podobným prohřeškům předešlo. Ani mnozí pozorovatelé nesměli být oblečeni. Pokud ano, pak jen do půl těla.
Hry, které dosáhly největšího rozkvětu kolem roku 350 př.n.l. prudce změnily svůj ráz po dobytí Makedonie Římany v roce 146 př.n.l. Byly zpřístupněny všem a zároveň se objevily další olympijské disciplíny, jako třeba závod vozů, gladiátorské zápasy a boj mužů proti zvířatům.
Sám císař Nero se stal olympijským vítězem v závodě dvojspřeží, a to proto, že ostatní soutěžící během závodu přitáhli opratě, jelikož si byli vědomi, že při případném vítězství nad císařem by byli odsouzeni k smrti.
I přesto, že hry nebyly tak férové jako kdysi, měly nadále neobyčejný úspěch. Tak jako se však olympijské hry zrodily k pobavení bohů, tak kvůli bohům zanikly. Po letech bojů se začalo konečně na území Řecka prosazovat křesťanství a císař Theodorius I., jenž považoval olympijské hry za pozůstatek pohanství, rozhodl o jejich zrušení. 286. hry, které se konaly roku 393 našeho letopočtu tak byly poslední. Znovuzrození se olympijská myšlenka dožila až mezi lety 1875 a 1881.
Žádný starověký národ nepřisuzoval sportu takový význam jako Řekové. Pojem sport v sobě zahrnoval soutěžení a byl považován za součást výchovy mladých mužů – snad to byly pozůstatky starodávných rituálů, které měly ověřovat odvahu, chrabrost a válečnické schopnosti. Ve velmi rané řecké historii byla proto zavedena spojnice mezi náboženskými festivaly a soutěžními sportovními událostmi. Obojí se konalo ve velkých svatyních jak mimo města, tak v ústředních městských státech.
V literatuře je možné najít celou řadu odkazů k významným sportovním kláním starověkého řeckého světa: jsou zde zmíněny slavné Olympijské hry pořádané na počest boha Dia, Pythijské hry pořádané v Delfách na počest boha Apollóna, Nemejské hry oslavující v Nemeji vládce bohů Dia a upomínající Héraklovy skutky, Isthmické hry pořádané v Poseidonově svatyni na Isthmu a spoustu dalších sportovních klání.
Vraťme se však k olympijským hrám. První olympijské hry se oficiálně konaly v roce 776 př. n. l. Tento rok však pravděpodobně není rokem vzniku her, ale rokem, kdy se poprvé začala zaznamenávat jména vítězů a vést o hrách chronologické záznamy. Pořádaly se k poctě boha Dia. Byla to vždy velká událost, kde nejen sportovci předváděli své sportovní umění, ale i básníci, filosofové a dějepisci přednášeli svá díla. Hry také přilákaly noho kupců a řemeslníků. Název dostaly podle řeckého města Olympie, kde probíhaly. Stejně jako dnes se konaly jednou za čtyři roky koncem léta, v době našeho srpna a září. Období mezi hrami se nazývalo olympiáda.
Zpočátku hry zahrnovaly jen jedinou soutěž, běžecký závod. Postupně se pak jejich program rozšířil o zápas, pěstní zápas, pětiboj, běh v plné zbroji, jezdecké a další soutěže. původně se sjížděli změřit síly pouze zástupci
Řeků. Asi v roce 736 př. n. l. je zde zaznamenán i soutěžící z cizí země. V období soutěžení bylo vyhlášeno „olympijské příměří“ zvané také „Boží mír“. Pokud jej některá země porušila, byla ze soutěží vyloučena na několik let.
Hry byly z počátku přístupné pouze svobodným řeckým občanům. Přísná nařízení zakazovala přístup do Olympie během her hlavně ženám. I přes tento zákaz však Calipatura, matka jednoho z atletů, porušila tento zákaz a v přestrojení za muže se na stadion vydala. Tato lest však byla prozrazena a Calipatura byla odsouzena k smrti. Později však byla od omilostněna vzhledem k honosnému původu. Od této doby se však museli soutěžící dostavovat na stadión nazí, aby se podobným prohřeškům předešlo. Ani mnozí pozorovatelé nesměli být oblečeni. Pokud ano, pak jen do půl těla.
Hry, které dosáhly největšího rozkvětu kolem roku 350 př.n.l. prudce změnily svůj ráz po dobytí Makedonie Římany v roce 146 př.n.l. Byly zpřístupněny všem a zároveň se objevily další olympijské disciplíny, jako třeba závod vozů, gladiátorské zápasy a boj mužů proti zvířatům.
Sám císař Nero se stal olympijským vítězem v závodě dvojspřeží, a to proto, že ostatní soutěžící během závodu přitáhli opratě, jelikož si byli vědomi, že při případném vítězství nad císařem by byli odsouzeni k smrti.
I přesto, že hry nebyly tak férové jako kdysi, měly nadále neobyčejný úspěch. Tak jako se však olympijské hry zrodily k pobavení bohů, tak kvůli bohům zanikly. Po letech bojů se začalo konečně na území Řecka prosazovat křesťanství a císař Theodorius I., jenž považoval olympijské hry za pozůstatek pohanství, rozhodl o jejich zrušení. 286. hry, které se konaly roku 393 našeho letopočtu tak byly poslední. Znovuzrození se olympijská myšlenka dožila až mezi lety 1875 a 1881.
Divadlo:
Divadlo západní tradice má svůj původ ve starém Řecku. Od svých počátků v Atice (6. st. př. k.) se starověké divadlo vyvíjelo v mnoha formách bez přerušení více než tisíc let, až do svého zániku v době pádu Římské říše. Ačkoli jeho vliv na pozdější praxi byl velký, víme o něm jen málo. O jeho existenci svědčí malby na vázách, nástěnné malby, terakotové figurky, texty her a próza. Zachovaly se zříceniny mnoha řeckých divadel, ale o tom, jak se v nich divadlo provozovalo, se můžeme jen dohadovat. Rovněž literaturu, která kdysi ožívala v těchto ruinách, známe jen ve velmi útržkovité podobě. Dochovaná díla velkých řeckých tragiků 5. století – Aischyla, Sofokla a Euripida představují jen zlomek toho, co za svůj život vytvořili. O mnoha jiných slavných dramaticích víme pouze to, jak se jmenovali.
Kořeny řeckého dramatu jsou převážně náboženské – divadla byla stavěna poblíž svatyní.O svátcích Dionýsa (boha plodnosti, vína a rostlinstva), zpíval sbor mužů dithyramby (kultovní hymny zpívané na počest Dionýsovu) na jeho oslavu. Básníku Thespidovi, který tvořil přibližně v letech 536 – 33 př. n. l., je připisován významný krok: vydělil se z tohoto chóru a vstoupil s ním do dialogu. Údajně vynalezl i masku.
Řecká divadla se zřizovala pod širým nebem (s využitím přirozeného svahu) a skvělá akustika zaručovala slyšitelnost i v zadních řadách. Část svahu byla odkopána tak, aby hlediště (auditorium) mělo něco přes půlkruh v půdorysu. Uspořádání těchto divadel se během staletí vyvíjelo. Hlavní hrací prostor (orchestra) se nacházel dole a brzy nabyl tvar kruhu. Sedělo se na lavicích, zprvu dřevěných, později kamenných. Kapacita některých divadel byla obrovská: v Megapoli se do hlediště vešlo až 21 000 diváků. Jako poslední se vyvinula jevištní budova (skéné) – v 5. století to byl ještě stan. Z původní šatny situované proti divákům se časem stala složitá stavba se zvýšeným jevištěm a třemi (později pěti) dveřmi. Toto jeviště nakonec nahradilo orchestru jako hrací prostor. Skéné umožňovala vizuální efekty: na její stěny se připevňovaly malované dřevěné desky a zabudovávaly se do ní mechanické stroje – např. jeřáb, s jehož pomocí se zjevovali bozi. Na Sicílii během tamější řecké kolonizace vznikly mímy, představení nenáboženského původu. Provozovali je bez masek profesionální baviči a předváděly v nich scénky z každodenního života (navzdory svému názvu nepostrádaly dialogy). Herci byly i ženy. Původní athénské Dionýsovo divadlo stálo na severním svahu Akropole a v 5. století bylo ještě dřevěné. Stupňovité hlediště obklopovalo kruhovou orchestru, kde se pohyboval kolem Dionýsova oltáře chór (sbor) před jevištěm (proskénion) odděleným od budovy pro herce.
Athénští úředníci (Archón eponymos a Archón basileos) připravovali divadelní představení už dlouho před oběma svátky, kdy se hrálo. Nejdůležitějšími svátky byly „velké dionýsie“, ale představení se konala také o druhém Dionýsově svátku, o lénajích. Na posvátném místě u Dionýsova chrámu tančily ženy (bakchantky) své extatické tance a konala se také kratší představení méně oficiální než o dionýsiích. Velké dionýsie, jarní svátky konané v březnu po znovuzahájení mořeplavby, byly lákadlem i pro mnoho cizinců. Trvaly pět dní: prvního dne se uváděly dithyramby, den poté komedie a v dalších třech dnech tragické trilogie, po nichž následovalo satyrské drama.
Chorégové, vybírání z bohatých občanů, museli na své útraty vydržovat a vypravit sbory pro tragédie a komedie, ze kterých první se skládal z patnácti a druhý ze čtyřiadvaceti členů. Ti básnící, kteří se chtěli zúčastnit soutěže, byli vybíráni archontem, ten však musel svou volbu lidu zdůvodnit. Každý básník byl vlastním režisérem, ale při cvičení chóru se často dával zastoupit „učitele sboru“, neboť to byla zvlášť obtížná část příprav. Sbor totiž nejen mluvil, ale také tančil a zpíval za doprovodu flétny, takže v tom smyslu šlo spíše o jakýsi muzikál. Archón také vybíral hlavního herce (protagonistu), jemuž byli podřízení druhý a třetí herec. Chorégovi byl přidělen jeho básník a básníku jeho hlavní herec losováním. Tragédie se v Athénách předváděly od roku 534, ale původně s jediným hercem, druhý byl přidán v Aischylově době a třetí, někdy i čtvrtý, až Sofoklem. Komedie byly k tragédiím připojeny v osmdesátých letech 5. století.
Zahájení druhých dramatických představení při lénajích patří až do doby Periklovy. Kolem roku 448 se při nich začaly provozovat komedie a kolem roku 433 tragédie. Představení měla též soutěžní ráz, jako v Řecku téměř všechno, a připouštěly se k nim prakticky jen nové kusy, takže díla athénských dramatiků byla psána původně pro jediné provozování. Soutěž tragiků počítala od r. 500 se třemi autory, z nichž každý předváděl tři tragédie a jednu satyrskou hru, zatímco v soutěži komedií předváděl autor jen jednu hru.
Porota, která rozhodovala o vítězi, se skládala z deseti osob (po jednom zástupci z každého athénského kraje vybraným losem ze seznamu). O umístění pak hlasovalo jen pět členů z oněch deseti, také vybraných losem. Skutečnými vítězi byl jen první chorégos (pořadatel), první autor a protagonista, kteří byli hned v divadle věnčeni břečťanem. Všichni tři básnící a první herci dostávali ovšem finanční odměny, které byly také jejich honorářem. Třetí cena se ale rovnala co do slávy propadnutí kusu. V komedii i v tragedii hráli muži i ženské role, vesměs v maskách (podobně jako v tradičním čínském divadle). Masky klasického řeckého divadla se zprvu vyráběly z kozí kůže a působily neobyčejně výrazným dojmem. Herci nosili dlouhé oděvy a střevíce s vysokými podpatky (koturny), aby se zvýšila jejich postava. Hráli slovem, gesty a pohyby (masky nedovolovaly užití mimiky).
Tento „athénský divadelní festival“ byl opravdovým maratónem. Kdo chtěl vidět všechna představení, seděl v divadle každý den od rána do večera a shlédl celkem 15 – 17 kusů. Ženy nemohly být herečkami, ale představení se účastnily a seděly pravděpodobně na nejvyšších stupních. V první řadě seděli kněží a ti Athéňané a cizinci, kteří měli na tato místa obzvlášť čestný nárok. Každá z deseti athénských fýl seděla zvlášť. Přesto docházelo na představení ke zmatkům, někdy i rvačkám, a pak museli zakročovat pořadatelé s holemi. Někteří bohatí chorégové rozdávali obecenstvu koláče a víno, ale jinak si Athéňané na celodenní představení nosili jídlo s sebou. Nálada při představení byla veselá, diváci se hlučně bavili, tleskali nebo pískali a dupali, přestože šlo o rituální záležitost. Představení zahajoval Dionýsův kněz obětí selete. Po vykonání očistné oběti se losovalo o pořadí, v němž se měly soutěžní hry hrát. Při určování cen dav často vykonával nátlak na porotu, a tak pořadatelé měli co dělat, aby ho uklidnili. Po skončení slavností se lid ještě jednou shromáždil v divadle a odhlasoval archontovi, který organizoval festival, buď pochvalu, nebo pokárání.
Divadlo západní tradice má svůj původ ve starém Řecku. Od svých počátků v Atice (6. st. př. k.) se starověké divadlo vyvíjelo v mnoha formách bez přerušení více než tisíc let, až do svého zániku v době pádu Římské říše. Ačkoli jeho vliv na pozdější praxi byl velký, víme o něm jen málo. O jeho existenci svědčí malby na vázách, nástěnné malby, terakotové figurky, texty her a próza. Zachovaly se zříceniny mnoha řeckých divadel, ale o tom, jak se v nich divadlo provozovalo, se můžeme jen dohadovat. Rovněž literaturu, která kdysi ožívala v těchto ruinách, známe jen ve velmi útržkovité podobě. Dochovaná díla velkých řeckých tragiků 5. století – Aischyla, Sofokla a Euripida představují jen zlomek toho, co za svůj život vytvořili. O mnoha jiných slavných dramaticích víme pouze to, jak se jmenovali.
Kořeny řeckého dramatu jsou převážně náboženské – divadla byla stavěna poblíž svatyní.O svátcích Dionýsa (boha plodnosti, vína a rostlinstva), zpíval sbor mužů dithyramby (kultovní hymny zpívané na počest Dionýsovu) na jeho oslavu. Básníku Thespidovi, který tvořil přibližně v letech 536 – 33 př. n. l., je připisován významný krok: vydělil se z tohoto chóru a vstoupil s ním do dialogu. Údajně vynalezl i masku.
Řecká divadla se zřizovala pod širým nebem (s využitím přirozeného svahu) a skvělá akustika zaručovala slyšitelnost i v zadních řadách. Část svahu byla odkopána tak, aby hlediště (auditorium) mělo něco přes půlkruh v půdorysu. Uspořádání těchto divadel se během staletí vyvíjelo. Hlavní hrací prostor (orchestra) se nacházel dole a brzy nabyl tvar kruhu. Sedělo se na lavicích, zprvu dřevěných, později kamenných. Kapacita některých divadel byla obrovská: v Megapoli se do hlediště vešlo až 21 000 diváků. Jako poslední se vyvinula jevištní budova (skéné) – v 5. století to byl ještě stan. Z původní šatny situované proti divákům se časem stala složitá stavba se zvýšeným jevištěm a třemi (později pěti) dveřmi. Toto jeviště nakonec nahradilo orchestru jako hrací prostor. Skéné umožňovala vizuální efekty: na její stěny se připevňovaly malované dřevěné desky a zabudovávaly se do ní mechanické stroje – např. jeřáb, s jehož pomocí se zjevovali bozi. Na Sicílii během tamější řecké kolonizace vznikly mímy, představení nenáboženského původu. Provozovali je bez masek profesionální baviči a předváděly v nich scénky z každodenního života (navzdory svému názvu nepostrádaly dialogy). Herci byly i ženy. Původní athénské Dionýsovo divadlo stálo na severním svahu Akropole a v 5. století bylo ještě dřevěné. Stupňovité hlediště obklopovalo kruhovou orchestru, kde se pohyboval kolem Dionýsova oltáře chór (sbor) před jevištěm (proskénion) odděleným od budovy pro herce.
Athénští úředníci (Archón eponymos a Archón basileos) připravovali divadelní představení už dlouho před oběma svátky, kdy se hrálo. Nejdůležitějšími svátky byly „velké dionýsie“, ale představení se konala také o druhém Dionýsově svátku, o lénajích. Na posvátném místě u Dionýsova chrámu tančily ženy (bakchantky) své extatické tance a konala se také kratší představení méně oficiální než o dionýsiích. Velké dionýsie, jarní svátky konané v březnu po znovuzahájení mořeplavby, byly lákadlem i pro mnoho cizinců. Trvaly pět dní: prvního dne se uváděly dithyramby, den poté komedie a v dalších třech dnech tragické trilogie, po nichž následovalo satyrské drama.
Chorégové, vybírání z bohatých občanů, museli na své útraty vydržovat a vypravit sbory pro tragédie a komedie, ze kterých první se skládal z patnácti a druhý ze čtyřiadvaceti členů. Ti básnící, kteří se chtěli zúčastnit soutěže, byli vybíráni archontem, ten však musel svou volbu lidu zdůvodnit. Každý básník byl vlastním režisérem, ale při cvičení chóru se často dával zastoupit „učitele sboru“, neboť to byla zvlášť obtížná část příprav. Sbor totiž nejen mluvil, ale také tančil a zpíval za doprovodu flétny, takže v tom smyslu šlo spíše o jakýsi muzikál. Archón také vybíral hlavního herce (protagonistu), jemuž byli podřízení druhý a třetí herec. Chorégovi byl přidělen jeho básník a básníku jeho hlavní herec losováním. Tragédie se v Athénách předváděly od roku 534, ale původně s jediným hercem, druhý byl přidán v Aischylově době a třetí, někdy i čtvrtý, až Sofoklem. Komedie byly k tragédiím připojeny v osmdesátých letech 5. století.
Zahájení druhých dramatických představení při lénajích patří až do doby Periklovy. Kolem roku 448 se při nich začaly provozovat komedie a kolem roku 433 tragédie. Představení měla též soutěžní ráz, jako v Řecku téměř všechno, a připouštěly se k nim prakticky jen nové kusy, takže díla athénských dramatiků byla psána původně pro jediné provozování. Soutěž tragiků počítala od r. 500 se třemi autory, z nichž každý předváděl tři tragédie a jednu satyrskou hru, zatímco v soutěži komedií předváděl autor jen jednu hru.
Porota, která rozhodovala o vítězi, se skládala z deseti osob (po jednom zástupci z každého athénského kraje vybraným losem ze seznamu). O umístění pak hlasovalo jen pět členů z oněch deseti, také vybraných losem. Skutečnými vítězi byl jen první chorégos (pořadatel), první autor a protagonista, kteří byli hned v divadle věnčeni břečťanem. Všichni tři básnící a první herci dostávali ovšem finanční odměny, které byly také jejich honorářem. Třetí cena se ale rovnala co do slávy propadnutí kusu. V komedii i v tragedii hráli muži i ženské role, vesměs v maskách (podobně jako v tradičním čínském divadle). Masky klasického řeckého divadla se zprvu vyráběly z kozí kůže a působily neobyčejně výrazným dojmem. Herci nosili dlouhé oděvy a střevíce s vysokými podpatky (koturny), aby se zvýšila jejich postava. Hráli slovem, gesty a pohyby (masky nedovolovaly užití mimiky).
Tento „athénský divadelní festival“ byl opravdovým maratónem. Kdo chtěl vidět všechna představení, seděl v divadle každý den od rána do večera a shlédl celkem 15 – 17 kusů. Ženy nemohly být herečkami, ale představení se účastnily a seděly pravděpodobně na nejvyšších stupních. V první řadě seděli kněží a ti Athéňané a cizinci, kteří měli na tato místa obzvlášť čestný nárok. Každá z deseti athénských fýl seděla zvlášť. Přesto docházelo na představení ke zmatkům, někdy i rvačkám, a pak museli zakročovat pořadatelé s holemi. Někteří bohatí chorégové rozdávali obecenstvu koláče a víno, ale jinak si Athéňané na celodenní představení nosili jídlo s sebou. Nálada při představení byla veselá, diváci se hlučně bavili, tleskali nebo pískali a dupali, přestože šlo o rituální záležitost. Představení zahajoval Dionýsův kněz obětí selete. Po vykonání očistné oběti se losovalo o pořadí, v němž se měly soutěžní hry hrát. Při určování cen dav často vykonával nátlak na porotu, a tak pořadatelé měli co dělat, aby ho uklidnili. Po skončení slavností se lid ještě jednou shromáždil v divadle a odhlasoval archontovi, který organizoval festival, buď pochvalu, nebo pokárání.
