60. léta v Československu

 

1. Počátek šedesátých let se nesl v duchu nové ústavy, nazývané také socialistická. Kritiku neúspěchů z padesátých let vystřídalo hospodářské oživení, tedy dovršení socialismu. Došlo k přejmenování země na československou socialistickou republiku, byl přijat nový státní znak a země byla nově rozdělena na 10 krajů a 108 okresů. Pokračující decentralizace správy se projevila posílením pravomocí okresních národních výborů (ONV), i když krajským národním výborům (KNV) zůstaly rozsáhlé řídící a plánovací funkce. Městské i místní národní výbory ((MěNV a MNV) se měly starat o výstavbu a potřeby obcí a rozšiřovat kontakty s občany. Toto období bylo obdobím uvolňování, odvrat od stranickosti ke svobodě. Dochází ke krachu 

2. Pětiletky, je potřeba zpomalit tempo, zmenšit náročnost a ozbrojenost. Lidé mají peníze, ale nemají si za ně co koupit. Země trpí nedostatkem základního zboží. Je znatelná kritika marxismu.

3. Hospodářství trpělo různými problémy, byla velká neúroda, přírodní kalamity. Ota Šik, ředitel Ekonomického ústavu, přišel s plánem na oživení hospodářství. Byl úspěšný, získal na svoji stranu i prezidenta Novotného. Reforma měla být „trhák“, protože základem bylo osamostatnění a zodpovědnost podniků. Začínal se projevovat nedostatek pracovních sil. Kromě toho se změnily podmínky mezinárodního obchodu, neboť v každé zemi sovětského bloku začala vyrůstat vlastní základna těžkého průmyslu. Vývoj československého hospodářství se také opožďoval za vývojem světové techniky. Modernizace zařízení a výroby postupovala velmi pomalu. Po XXII. sjezdu KSSS v roce 1962, kdy došlo k nové vlně destalinizace, bylo zjevné, že dál již není možné hájit procesy z 50. let. Byla proto ustavena komise, která měla přezkoumat politické procesy proti vysokým komunistickým funkcionářům. Všichni odsouzení byli o rok později soudně rehabilitováni. Byli to například Karol Bacílek, Gustav Husák a další. V letech 1962 – 1964 proběhla Československem vlna všeobecné kritiky. Lidé se začli zajímat o veřejný život, chtěli se podílet na děním v zemi. Do společnosti začaly pronikat dosud zakázané názory. Východisko z ideologické krize se hledalo v národních tradicích (např. vznik národně politického hnutí na Slovensku) a v obnovení styků především se západní Evropou, nezbytných mj. pro oficiálně požadovanou vědecko-technickou revoluci. Kontakty se Západem nebývale vzrostly zejména v letech 1964 – 1967, stejně jako emigrace našich občanů i zájem o exilové organizace.

4. V roce 1963 začalo omezování státního aparátu, který přestal být poslušným nástrojem komunistického vedení. Do značných problémů se dostala armáda. Mezi důstojníky sílila nespokojenost se sociálním postavením vojáků i s centralistickým řízením armády aparátem KSČ. Nekomunistické strany se znovu začaly dožadovat podílu na moci. Masové organizace usilovaly o autonomní postavení, vymykající se kontrole komunistických i státních orgánů a umožňující prosazovat zájmy jejich členů. Stupňovala se také aktivita církví. Příznakem postupujícího rozkladu komunistického režimu byly množící se otevřené konflikty moci s mládeží, které vyvrcholily brutálním potlačením studentské demonstrace v říjnu 1967 proti nepořádkům ve strahovských kolejích, kdy opakované výpadky elektrického proudu přiměly studenty ze strahovských kolejí ke spontánní demonstraci, která měla upozornit veřejnost na špatné podmínky jejich bydlení a studia.

5. Na počátku 60. let státní moc ještě dosti autoritativně zasahovala do kulturní sféry. Většinou již nenásledovaly represe, i zde však nalezneme výjimky, kdy za uměleckou činnost následovalo vězení. Zpravidla se však vedoucí komunistické centrum spoléhalo na cenzurní zásahy či zákazy vydávat některé publikace. Sám systém se však nalézal ve stále větší krizi, takže mnohá zakázaná díla se postupně dostávala ke svému publiku. Razance cenzurních zásahů však postupně slábla. Velmi zřetelně to lze dokumentovat na vývoji literatury. Právě v tomto období jsou v literatuře velmi frekventovanými tématy 50. léta (František Hrubín, Bohumil Hrabal aj.) a židovská tématika (Arnošt Lustig). Objevují se i zcela originální autoři, kteří se nesmírně zajímavě vyjadřují k různým otázkám lidského života (Milan Kundera, Josef Škvorecký). Na scény českých divadel proniká svými dramaty řada nových osobností. Jejich díla jsou posléze uváděna i v zahraničí, kde vzbuzují značnou pozornost. Šlo např. o hry Pavla Kohouta, Václava Havla a jiných. Velmi oblíbená jsou divadla malých forem, mezi nimiž na počátku 60. let jako nejznámější scéna vynikl Semafor Jiřího Šlitra a Jiřího Suchého. Mění se i zábavná hudba, což namnoze souvisí i s novým životním stylem mládeže. Éra budovatelských pochodů definitivně patří minulosti a vedle orchestru K. Vlacha se na vlnách rozhlasu a televize i na gramofonových deskách objevují rock´n´roll a bigbeat. Jednu z nejúspěšnějších a nejznámějších forem umění představuje v té době u nás film, spjatý s tzv. novou vlnou. Mezi nejznámější tvůrce tohoto proudu patří např. Miloš Forman, Ivan Passer, Věra Chytilová aj.

6. Velmi intenzívně se rozvijí i česká věda. Citelný posun je především v oblasti společenských věd. Právě zde se vedou mnohé diskuse, které představují neodmyslitelnou součást tehdejších reformních snah. Např. v historii šlo o diskuse o protinacistickém odboji, o vzniku národa, o objektivnosti historie, o kultu osobnosti apod. Vrcholným střetem státní moci s kulturou byl IV. sjezd Svazu československých spisovatelů v červnu 1967. Jednání bylo uvedeno kontroverzním brilantním esejem M. Kundery „O nesamozřejmosti národa“. Řada diskutujících pak ostře napadla cenzurní praxi a nekompetentní postup moci vůči kultuře vůbec.

7. Cílem reformistů bylo provést plánovanou hospodářskou reformu, odstranit starý systém, který ztělesňoval prezident Novotný. V lednu 1968 vystřídal ve funkci tajemníka ÚV KSČ Antonína Novotného Alexander Dubček. Mezi další představitele reformního nebo také obrodného proudu řadíme J. Smrkovského, O. Černíka, Z. Mlynáře či Č. Císaře. O slovo se začaly hlásit také dříve zakázané či zaniklé organizace – v březnu byl ustaven přípravný výbor pro obnovu Junáka; objevily se rovněž snahy o obnovu Sokola. Zaujmout své místo ve společnosti se pokusily také církve. 22. března 1968 odstoupil prezident Novotný a na jeho místo 30. března 1968 nastoupil generál Ludvík Svoboda. Personální změny nastaly rovněž na dalších místech – předsedou vlády se stal Oldřich Černík; předsedou Národního shromáždění pak Josef Smrkovský. Upřesnění podoby, stanovení cílů i způsobů provádění reformy bylo definováno v rámci Akčního programu KSČ, který byl přijat 5. dubna 1968. Obsahoval změny, které chtěli komunisté provést jak v politické oblasti, tak v oblasti ekonomické i kulturní. Cesta, kterou se reforma v akčním programu ubírala, získávala spíše odpůrce.

8.. Pod obavou z utišení nastoupené cestě k reformě stávajícího režimu, „na podporu dalšího rozvoje reformního procesu v Československu, označovaného jako Pražské jaro“, bylo 27. června 1968 vydáno prohlášení, které otiskly Literární listy, Práce, Zemědělské noviny i Mladá fronta – výzva Dva tisíce slov, která patří dělníkům, zemědělcům, úředníkům, vědcům, umělcům a všem. Text byl vypracován spisovatelem Ludvíkem Vaculíkem. Jelikož stále nedocházelo k převaze ani jednoho ze dvou hlavních proudů uvnitř KSČ, bylo rozhodnuto o svolání mimořádného sjezdu Komunistické strany, který byl svolán na 9. září 1968. Mezitím se 15. července na schůzce ve Varšavě dohodli představitelé Bulharska, Maďarska, NDR, Polska a SSSR na schválení otevřeného dopisu Komunistické straně Československa, ve kterém označili situaci za katastrofickou, vážně varovali a hrozili českým reformistům. Zároveň začali s přípravou na vojenské řešení nastalé situace. Od 27. července až do 1. srpna se konalo jednání vedení KSSS a KSČ v železničním vagóně v Čierne nad Tisou (železniční hraniční přechod mezi ČSSR a SSSR). Na něm představitelé KSČ uklidňovali Sověty, že mají situaci pevně v rukou a zavázali se bojovat proti antisocialistickým silám. 3. srpna se v Bratislavě sešli představitelé „varšavské pětky“ (Bulharska, Maďarska, NDR, Polska a SSSR) a KSČ. Konzervativci tam ze strachu před ztrátou vlivu a moci ve státě oficiálně předali „zvací dopis“ sovětskému vedení, ve kterém jej žádali o pomoc proti kontrarevoluci. 18. srpna na zasedání „varšavské pětky“ v Moskvě bylo na základě tohoto zvacího dopisu rozhodnuto o uskutečnění vojenské intervence do Československa. Současně s vojenským zásahem bylo domluveno převzetí moci konzervativním křídlem KSČ. Žádné vítání ani přihlášení se k pozvání se však nekonalo. V noci z 20. na 21. srpna začalo obsazování republiky vojsky „varšavské pětky“. Předsednictvo ÚV KSČ na to reagovalo přijetím provolání, ve kterém uvedlo fakt, že vojska obsazují československé území proti vůli ústavních orgánů a bez jejich vědomí.

9. Dubček, Černík, Smrkovský, a další byli zatčeni a odvezeni do Sovětského svazu. Odpor celého obyvatelstva k vojenské intervenci byl tak obrovský, že k žádnému vyhlášení dělnicko-rolnické vlády konzervativci jako byl Biľak, Kolder, Indra, Švestka nebo Kapek, kteří „varšavskou pětku“ pozvali, vůbec nedošlo. Okupanti tedy museli jednat s původní, „kontrarevoluční“ vládou. Již 21. srpna byla obsazena většina důležitých měst. Celkově se na území Československa pohybovalo na 750 000 vojáků, více než šest tisíc tanků, necelá tisícovka letadel a spousta další techniky. Invaze si vyžádala také své oběti – více než 70 mrtvých a 700 zraněných občanů ČSSR. Dalšího dne, 22. srpna, byla vojenská intervence odmítnuta rovněž Národním shromážděním. Sjezd KSČ se sešel téhož dne ve vysočanské továrně ČKD. Přítomno bylo téměř 80% z 1543 zvolených delegátů. Výsledkem bylo zvolení nového ÚV v čele s Alexandrem Dubčekem, který byl vězněn v SSSR.  23. srpna 1968 byla v Moskvě na žádost prezidenta Ludvíka Svobody zahájena jednání mezi Sovětským svazem a Československem, které představovali kromě prezidenta Svobody i zatčení straníci. Výsledkem čtyřdenního jednání byl tzv. moskevský protokol, který až na Františka Kriegela podepsalo všech 25 českých a slovenských politiků. Zakázána byla činnost všech organizací, které vznikly během Pražského jara, byla opět zavedena stranická kontrola médií, byly zakázány ostatní politické subjekty, bylo zrušeno usnesení sjezdu KSČ ve Vysočanech a vliv nevyhovujících reformně laděných komunistů byl postupně snižován.

10. Dubček postupně odvolal z vedoucích funkcí představitele reformního proudu v KSČ. V dubnu 1969 byl první tajemník strany Dubček nahrazen Gustavem Husákem a tím začala doba normalizace. 22. srpna 1969 schválilo předsednictvo Federálního shromáždění přes Dubčekovy protesty tzv. pendrekový zákon, který Dubček jakožto předseda Federálního shromáždění spolu se Svobodou a Černíkem podepsal. Později byl vyloučen z KSČ. Proti okupaci se uskutečnila malá, ale významná Demonstrace na Rudém náměstí v Moskvě. Husákovo vedení zrušilo naprostou většinu reforem provedených v šedesátých letech, „očistilo“ stranu od jejích liberálních členů a propustilo z vedoucích funkcí profesionální a intelektuální elity, které podporovaly reformy pražského jara nebo neprojevily souhlas s „normalizací“. Husák pracoval na obnovení síly policejních autorit a silných vazeb s ostatními „socialistickými“ státy. Také znovu zcela centralizoval řízení hospodářství. Jediným výrazným pozůstatkem byla federalizace země, kterou byly roku 1969 formálně vytvořeny Česká socialistická republika s Českou národní radou a Slovenská socialistická republika se Slovenskou národní radou. Avšak rozhodující mocenská struktura KSČ se nefederalizovala, zůstala centrální. Federativní uspořádání bylo ovšem definitivně schváleno teprve 28. října 1968, tedy až po rozbití reformního hnutí invazí. Invaze měla velký dopad i na kulturu. Známé jsou díla Karla Kryla, Marty Kubišové, Milana Kundery a dalších. Většina z nich měla do sametové revoluce zákaz činnosti.

11. Jan Palach byl studentem historie a politické ekonomie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, který na protest proti potlačování svobod a pasivnímu přístupu veřejnosti, po okupaci Československa armádami států Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem, sám sebe 16. ledna 1969 zapálil v horní části Václavského náměstí v Praze“ (hořící běžel přes křižovatku od kašny pod muzeem k Washingtonově ulici, kde se jej pokusil uhasit pracovník-výhybkář Dopravního podniku svým vlastním kabátem). Na následky rozsáhlých popálenin tři dny poté zemřel na Klinice popálenin. Pohřeb Jana Palacha dne 25. ledna 1969 se stal velkým protestem proti pokračující okupaci. Po vzoru Jana Palacha se druhý den po jeho úmrtí upálil 20. ledna 1969 na pomníku T. G. Masaryka v Plzni Josef Hlavatý. Zemřel 25. ledna 1969. Přesně měsíc po pohřbu Jana Palacha – 25. února 1969 – se na Václavském náměstí upálil osmnáctiletý student šumperské železniční průmyslovky Jan Zajíc. V dubnu 1969 je následoval v Jihlavě Evžen Plocek. Ačkoliv tyto protestní sebevraždy hluboce otřásly veřejným míněním, neměly větší vliv na politickou situaci v tehdejším Československu.