Významné ženské osobnosti v průřezu světových a českých dějin

PRAVĚK

   Matriarchát – paleolit, mezolit (neolit-neolitická revoluce->patriarchát), žena byla představitelkou plodnosti, protože byly těžké životní podmínky, hodně dětí umíralo, byla potřeba jich mít co nejvíce, aby vůbec zachovali rod a taky mohli pomáhat při lovu aj.
Z pravěku se nám dochovaly různé sošky žen (neboli venuší), které právě v období od paleolitu do období mezolitu byly zobrazovány s širokou pánví, což byl znak plodnosti. Z naší republiky máme Věstonickou Venuši z Dolních Věstonic u Mikulova, dále ze světa Willendorfskou venuši z Rakouska a třeba Venuši z Lespusque. Později byly také zobrazovány Venuše, ale už ne jako známka plodnosti, ale jako bohyně a idoly. (venuše z mašůvek-malá prsa, štíhlá)
STAROVĚK
Postavení žen nebylo všude stejné. V Řecku, Mezopotámii, v Číně nebylo rovnoprávné s muži. V Číně musela žena dbát o svého manžela, tchýně i tchána dokonce více než o sebe. Byly spíše služkami mužů. Ctnostná manželka směla jen výjimečně odcházet z domu, měla se plně věnovat domácím pracím a výchově dětí. Zásnuby se konaly již v dětství. Právem a povinností rodičů bylo najít pro své děti manželského partnera. Používalo se služeb zprostředkovatelů – dohazovačů. Manželství uzavřená bez přispění dohazovačů se považovala za nemorální a neplatná.
Pravým opakem je Egypt, kde ženy měly rovnoprávné postavení s muži. Důkazy o tom nalézáme v hrobkách v sousoší, kde je žena stejně veliká jako muž (odkaz na hieratickou perspektivu), má jen o něco světlejší pleť, což je známkou toho, že nechodila moc ven a zdržovala se spíše doma. V některých scénách sice stojí žena za manželem nebo je zobrazena o něco menší, ale ne proto, že by byla méněcenná, ale spíše proto, že umělec chtěl zdůraznit mužův význam a jeho společenské postavení, nikoli záměrně ponižovat ženu. Některé ženy se profesionálně věnovaly zpěvu, tanci nebo kosmetice a nechyběly samozřejmě ani prostitutky. V Pozdní a Ptolemaiovské době mohla být žena i samostatnou právní osobou. Mohla disponovat se svým majetkem a uzavírat různé druhy smluv včetně té, kterou sama sebe prodávala do otroctví. Otroctví totiž mohlo být pro ženu výhodou, protože kupující na sebe bral povinnost živit ji a chránit její zdraví. Žena se také mohla obrátit s žalobou na soud a prý byla za tutéž práci odměňována stejně jako muž.

HATŠEPSOVET(HATŠEPSUT) –

Po její smrti se Thutmose III. stal samostatným panovníkem. Starší literatura uvádí, že Thutmose ihned po svém nástupu na trůn začal ničit sochy, které zpodobňovaly Hatšepsovet a její jméno smazával ze všech nápisů, a to z důvodů „pomsty“. Nové výzkumy ovšem ukázaly, že památníky královny nebyly odstraňovány na počátku, ale naopak na konci samostatného králova vládnutí a že nebylo nikterak důsledné.Královna Hatšepsut se nachávala vyobrazovat jako muž. Byla druhou doloženou královnou Egypta (po Sobekneferu).

V Karnaku nechala vztyčit dva obelisky (z jednoho kusu kamene) Jejím hlavním dílem bylo vystavění svatyně a zádušního chrámu v Dér el-Bahrí. Tato lokalita se nachází na západním břehu Nilu naproti Karnaku v širokém údolí Libyjského masivu. Hatšepsutin chrám je přilepen na horský masiv a částečně zapuštěn přímo do skal.
STŘEDOVĚK
Anežka Česká

Anežka byla ve třech letech (spolu se sestrou Annou) dána na výchovu do cisterciáckého kláštera v Třebnici a dále k premonstrátkám do Doksan, kde získala rozsáhlé vzdělání. V té době byla pravděpodobně zasnoubena s polským Konrádem, synem Jindřicha Bradatého a vévodkyně Hedviky. Konrád však zemřel a obě sestry se vrátily na Pražský hrad. Poté byla Anežka ještě na dva roky poslána k řeholnicím do Doksan.

Přemysl Otakar I. začal usilovat o spojení se Štaufy a zaslíbil Anežku devítiletému synovi císaře Fridricha II., budoucímu Jindřichovi VII. Místem výchovy a vzdělání budoucí císařovny se na šest let stal rakouský dvůr Leopolda VI., respektive rodový klášter Babenberků v Klosterneuburgu u Vídně. Vévoda Leopold ale nakonec Jindřicha oženil se svou dcerou Markétou Babenberskou.
V roce 1225 se tedy čtrnáctiletá Anežka opět vrátila do Prahy. Následujícího roku přijelo na pražský dvůr poselstvo anglického krále Jindřicha III. Plantageneta. Zasnoubení s Anežkou proběhlo, ovšem v roce 1229 ho Jindřich zrušil. O Anežku se znovu začal zajímat Jindřich VII., nyní již ženatý s Markétou Babenberskou. Posledním nápadníkem byl Jindřichův otec Fridrich II. (Bedřich II.). V té době už ale nežil Anežčin otec a Václav I. nechal své oblíbené sestře svobodu rozhodnutí. Anežka Bedřicha (Fridricha) odmítla.
ŘEHOLNÍ ŽIVOT
V církevní ctižádosti a charitativní činnosti Anežku ovlivnily její příbuzné, teta – svatojiřská abatyše Anežka (+1228), sestřenice sv. Alžběta Durynská a sv. Hedvika Slezská. Anežka společně s bratrem Václavem I., založila v Praze na Starém Městě špitál (1232), jenž byl rozšířen na základě řehole sv. Augustina na řád a jeho stanovy roku 1252 papež potvrdil jako mužský Špitální a rytířský řád křižovníků s červenou hvězdou, dále se sídlem při kostele sv. Františka u mostu.

Je jediným původem českým řeholním řádem. Jeho členy směli být pouze Češi rodem po otci i po matce. Řád brzy získal velkou popularitu

Roku 1234 Anežka opět se svým bratrem v Praze Na Františku založila a vedla stavbu nového podvojného klášter žen a mužů řehole sv. Františka, později nazývaných klarisky a minorité.

Klariskám se stala první představenou. Roku 1237 se Anežka neúspěšně pokusila o ustavení vlastního řádu, založeného na přísném dodržování řádových regulí františkánského řádu. V roce 1238 se postavení abatyše i titulu vzdala, úřad zůstal neobsazen až do její smrti. Po zbytek života se nechala titulovat jako starší sestra. Anežka Přemyslovna sama usilovala o osobní a nezištnou svatost s pokorou a láskou ve službě nemocným, chudým i spolusestrám. Kromě toho tato vysoce vzdělaná a moudrá žena psala a četla v češtině, latině, němčině a italštině. Dopisovala si s papežem i se svatou Klárou.

Jako významná vůdčí osobnost a energická organizátorka sv. Anežka Česká (Přemyslovna) působila nejen v náboženském, ale i v kulturním, politickém a společenském životě. 

Vynikala diplomatickými schopnostmi. Tak se roku 1249 výrazně podílela na usmíření svého bratra s jeho synem, pozdějším králem Přemyslem Otakarem II.. V Přemyslově sporu s chráněncem papežské kurie, králem Rudolfem I. Habsburským obhajovala zájmy svého rodu. V roce 1277 přijala do kláštera Přemyslovu dceru Kunhutu. Ačkoliv byl Přemysl v církevní klatbě, během jeho válečného tažení před bitvou na Moravském poli se za něj v jejím klášteře konaly modlitby. Klášterní kostel Nejsv. Salvátora byl zvolen za rodovou nekropoli Přemyslovců a Anežka si v něm dala zřídit soukromou ložnici a oratoř, kde mohla být nepozorována přítomna každé bohoslužbě a modlit se tam také o samotě.

Veškeré aktivity konala tato svatá Přemyslovna s plným nasazením, a přitom se dožila úctyhodných 71 let. Její pravomoci v klášteře Na Františku později převzala její praneteř Kunhuta. Legendy o Anežce Přemyslovně, proslulé vzdělaností, dobročinností, milosrdenstvím i zájmem o státní reprezentaci královské dynastie, se začaly tradovat vzápětí po její smrti.

O kanonizaci Anežky České usilovala již její praneteř, královna Eliška Přemyslovna: z jejího podnětu byl mezi léty 1316 – 1328 sepsán latinsky Anežčin životopis (přeložený do češtiny roku 1932). Na lokální oslavu Anežky navázal také císař Karel IV., ale ani jeho snaha nebyla dovršena procesem papežské kurie.
Také v době baroka, již od konce třicetileté války byla Anežka oslavována, nejprve jezuity (Albrecht Chanovský z Dlouhé Vsi, Jan Tannr, Bohuslav Balbín), a dále členy řádu křižovníků s červenou hvězdou, z nichž Jan František Beckovský sepsal českou legendu. Teprve roku 1874 byla Anežka z podnětu pražského arcibiskupa a kardinála Bedřicha Josefa Schwarzenberga papežem Piem IX. prohlášena za blahoslavenou. Po dalším úsilí ji 12. listopadu 1989papež Jan Pavel II. svatořečil.

NOVOVĚK
Marie Terezie

Marii Terezii se nabízelo hned několik možných manželů, ze kterých si mohla vybrat:

Marie Terezie byla nejstarší dcera císaře Karla VI a Alžběty Kristýny Brunšvické a v důsledku pragmatické sankce z roku 1713 byla de facto předpokládanou dědičkou habsburských zemí(rakouského dědictví), protože její jediný bratr Leopold zemřel ve věku necelých sedmi měsíců (ještě před jejím narozením). Brzo poté, roku 1730 umřela i nejmladší, teprve šestiletá sestra Marie Terezie – Marie Amálie.
Od mládí ji vychovávali jezuité, kteří ji učili hlavně náboženství. Kromě náboženství se učila dějinám, latině, francouzštině a němčině. Dále pak ještě například kreslení, tanci a hudbě.

V roce 1728 se její vychovatelkou stala hraběnka Charlota Fuchsová, se kterou zůstala až do její smrti v roce 1754. Charlotu si velmi oblíbila, říkávala jí „mami“ a po smrti ji jako jedinou nechala pochovat do rodinné Císařské hrobky, kde leží hned vedle ní a jejího chotě Františka I., kterého jí pomohla získat.

Marie Terezie, česká a uherská královna, se narodila 13.5.1717, jako nejstarší dcera Karla VI.
Po smrti otce 20.10.1740 se Marie ujala vlády. Tzv. pragmatická sankce tehdy stanovovala nedělitelnost dědičných zemí habsburského domu a nástupnictví podle prvorozenosti, v mužské i ženské linii.

Marie po otci převzala zuboženou monarchii, nebyl nikdo kdo by vedl politiku v říši a armádu.

Bavorský vévoda Karel Albrecht, ženatý s dcerou císaře Josefa l.,neuznával nástupnické právo Marie Terezie a sám si na české a rakouské země činil nároky.

Pruský král Fridrich ll. bojoval za odstoupení některých slezských knížectví. Marie Terezie to odmítla a on vtrhl v prosinci 1740 se svými vojsky do Slezska.

V listopadu 1741 vnikla bavorská, francouzská a saská vojska do Čech. Jediným a nejistým spojencem Marie, byla Anglie. To donutilo tehdy mladou panovnici zabývat se mužskou záležitostí – válkou. V ní přišla i téměř celé Sazko a některé části Itálie.

Když zemřel Karel Albrecht, vybojovala si Marie Terezie zvolení svého manžela Františka Štěpána Lotrinského, římskoněmeckým císařem / 1745/.

Marie Terezie byla vysoká plavovlasá žena, která vynikala svým půvabem. V těžké válečné době poněkud ztloustla a to jí dodávalo na majestátnosti. Byla ženou velmi energickou, rozhodnou a odvážnou. Během války stihla rodit děti, získávat vladařské zkušenosti a vyzrát v panovnici. Dokázala rychle odhadnout povahu lidí, měla zdravý úsudek a politický talent.

Válka s Pruskem přinesla hospodářskou krizi pro obě strany, naděje na vrácení Slezska byly nulové. Marie Terezie pochopila, že habsburská říše je velmi zaostalá. Aby zachránila monarchii, začala s modernizací.

Docházelo k reformám nezbytným pro rozvoj společnosti, zaváděné osvícenským panovníkem, prostřednictvím státu. Tím byla posílena moc panovníka, který jmenoval státní úředníky, spravující země a kraje. Byly vytvořeny soudní a berní reformy, které zdanily šlechtickou půdu. Stát mohl zasahovat do vztahů mezi vrchností a poddanými, kterým se snažil zlepšit životní úroveň. Ke zrušení nevolnictví se Marie Terezie neodvážila.

Stát podporoval zakládání manufaktur a rozvoj průmyslové výroby. Budovaly se cesty, zlepšilo poštovní spojení, byla zavedena jednotná soustava měr a vah a jednotná měna. Díky těmto reformám se z habsburského konglomerátu stal moderní centralizovaný stát, plně přizpůsobený osvícenskému století.

Marie Terezie i přes vládu osvícenského absolutismu zůstala značně konzervativní přesvědčená katolička protireformačního zaměření. Některé názory osvícenců jí byly cizí. Ministry a rádce si však vybírala z jejich řad. Mezi nimi byli: kancléř Kounic, osobní lékař van Swieten, právník Martini, prvorozený syn a od roku 1765 spoluvladař a císař Josef II.

Osvícenci navrhovali reformy a Marie Terezie korigovala jejich radikálnost. To ale vedlo k polovičatosti. Ale tím, že Marie Terezie měla smysl pro realitu a znala meze, které nelze překročit, nedocházelo ke konfliktům se stavy.

Čím byla Marie starší, tím se zdála její vláda konzervativnější a opatrnější. To vedlo k neshodám s jejím synem Josefem ll.

Marie měla šestnáct dětí a deset z nich přežilo. Pečlivě je vychovávala, byla pilnou hospodyní, milující a věrnou manželkou.

Reformy provedené za vlády této panovnice, oslabily český stát. Vlastenci nesouhlasili s upřednostňováním němčiny na úřadech a ve školách. Správně se domnívali, že Marie Terezie nechová sympatie k českému národu. Neodpustila mu, že když byl Karel Albrecht v prosinci 1741 korunován, většina české šlechty, duchovenstvo a téměř všechna královská města, mu složily hold.

Marie Terezie vládla čtyřicet let a ovlivnila osud habsburské říše. Vytvořila moderní rakouský stát , je proto zařazena mezi velikány země.

Zásluhy Marie Terezie:

Za vlády Marie Terezie došlo k významným reformám v soudnictví, finančnictví a školství, k celním úpravám, k zakládání manufaktur a k rozvoji průmyslové výroby. Budovaly se nové cesty, zlepšovalo poštovní spojení, byla zavedena jednotná soustava měr a vah, jednotná měna. Z habsburského konglomerátu se stal moderní centralizovaný stát.

SOUČASNOST
Charlotta Garrigue-Masaryková

Těžké pro ni bylo období rukopisných sporů (Protože TGM zpochybňoval pravost královédvorského rukopisu a zelenohorského, což mu bylo hodně vyčítáno)

A ještě horší to bylo za doby tzv. hilsneriády, kdy se Masaryk zastal žida, který byl neprávem obviněn z vraždy katoličky. Obyvatele Polné ho vyhnali a Charlottu málem napadl zfanatizovaný dav. Jejich děti musely čelit narážkám ze stran svých vrstevníků) (5 dětí- Hana, Alice, Jan, Herbert, …..)

TGM tehdy vážně uvažoval o emigraci, ale Charlotta v něm cítila potenciál a zastavila ho, řekla mu : Tvé místo je tady v českém národě, musíš tady zůstat a při hájení pravdy nesmíš ustoupit.

V období první světové války jim zemřel syn Herbert, dcera Olga emigrovala se svým otcem a syn Jan narukoval do armády, dcera Alice byla uvězněna. Charlotta se stala ženou vlastizrádce a jen díky tomu, že nebyla v dobrém zdravotním stavu nebyla uvězněna také. Ale často ji pronásledovali, dělali domovní prohlídky, ale na TGM nic nenašli.

Bohužel všechny tyto události se podepsaly na jejím zdraví. Trpěla depresemi a byla poslána do Veleslavína na léčení, kde ji poté navštěvoval její muž a často u ní i pracoval.

Stala se první dámou

Ale tuto roli si moc dlouho neužila. Cestovala z sanatoria do Lán, které se stalo reprezentativním sídlem hlavy státu, Tomáše g. M.