Velká Morava a Uherské králoství

Uhersko
Obrázková kronika 896
Pád Velké Moravy je kromě vnitřních bojů připisován útokům Uhrů, kteří do dnešního Maďarska přišli na konci 9. století. Poprvé napadli Velkou Moravu v roce 892. V Potisí se však začaly definitivně usazovat od roku 896. Jejich příchod do Potisí, zejména staré maďarské legendy s tímto příchodem spojené, popisuje Obrázková kronika, sepsaná kolem roku 1358 a spojována se jménem Marka z Kalte.
Po tom, co Attilu synové v bitvě téměř všichni zahynuli, Panonie byla deset let bez krále a zůstali v ní pouze Slované, Řekové, Vlach, přistěhování Němci a Moravané, kteří během života Attily mu sloužili jako jeho poddaní. Na to povstal vládce Svatopluk, syn Moroto v Polsku, který po záhubě Hunů začal vládnout i v Panonii. Toho Madari ze Sedmihradska a od řeky Uh zlákaly různými dary, neočekávaný vpádem zničili Svatopluka. Madari začali panovat nad národy Panonie. Někteří říkají, že prý Madari při svém druhém návratu do Panonie našli vládce Moroto, a nikoli Svatopluka. Je to proto tak, že jeho otec Moro měl slavnější jméno, a odpočíval na hradě, který se nazývá Vespro. Když se dozvěděl o neštěstí svého syna, ukončil jeho život.
Hunové dorazili k řece Tise, v pátém roce se vydali od Tisy na pochod a od bitvy u Zeiselmauer až po Attilovou kralování uplynul jeden rok. Attila pak kraloval čtyřiačtyřicet let, pět let byl vévodou . Zemřel v sedmdesátém druhém roce po vpádu Maďarů do Panonie.
První kapitán
Mezi těmito kapitány byl almost syn Arpád. Jeho otce Almost však zabili v Sedmihradsku, a tak neměl dopřán vstup do Panonie. Poslali Kusida, aby šel prohlédl celou zem a seznámil se s jejími obyvateli. Když Kusid přišel do středu Uherska a dostal se do oblasti při Dunaji. Pak se vydal k vévodovi této země, který vládl Svatopluk. Domníval se totiž, že jsou to rolníci, kteří by přišli a obdělávali jeho zem. Proto poslal vyslance jako milého hosta zpět. Kusid si naplnil láhev dunajskou vodou, do pytle náklady luční trávu, ze země nabral černé zeminy a vrátil se ke svým (druhům).
Po společné poradě vyslali téhož posla k uvedenému vévodovi a za jeho zemi mu poslali velkého kona se sedlem pozlaceným arabským zlatem as pozlacenou uzdou. Když ho vévoda uviděl, ještě více se zaradoval, neboť se domníval, že mu to poslali za nějakou část krajiny. Posel požádal vévody o zem, trávu a vodu. Mezitím Arpád vstoupil se svými sedmi knížaty do Panonie jako držitel této země. Tehdy poslali k vévodovi jiného posla a předali mu toto poselství:
„Arpád a jeho lidé ti odkazují, že v této zemi, kterou od tebe koupili, už se dál nemáš zdržovat, neboť tvou zemi koupili za kona, trávu za uzdu a vodu za sedlo.“
Když se vévodovi předneslo toto poselství, usmál se a řekl: „Kona zabijte dřevěným kyjem, uzdu Odhoďte na louku a pozlacené sedlo vhoďte do dunajských vod.“
Na to mu posel odpověděl: „A jakou budou mít, pane, z toho škodu? Pokud zabiješ kona, dáš potravu jejich psům, pokud zahodíš do trávy uzdu, jejich lidé při sečení najdou zlato z uzdy, a pokud vhodné do Dunaje sedlo, vyloví rybáři zlato ze sedla na břeh a odnesou si ho domů. Pokud mají tedy zem, trávu a vodu, mají všechno. „
Když si tedy vévoda toto všechno vyslechl, shromáždil ze strachu před Maďary vojsko, vyžádal si od přátel pomoc, dal všech dohromady a vyrazil proti nim. Oni mezitím přišli do blízkosti Dunaje a na velmi krásném místě na úsvitu dali do boje. A tak když Arpád spolu s ostatními Maďary porazil a Svatopluka, postavil na hoře Novaj v Blízkosti Stoličný Bělehradu hrad a toto místo je první, které si Arpád vyvolil v Panonii. Proto tam také sv. král Štefan, který pocházel z jeho rodu, založil nablízku město Stoličný Bělehrad.
Příjezd různých národů
Kromě toho přišli do Uher tak v období vlády krále Gejzy a Štěpána Cesi, Poláci, Španělé, Izmaelitským čili Saracéni, Bessi, Arméni, Sasové, Durinkovia, Míšnania a Rencania, Kumáni a latino, kteří se delší dobu zdržovali v zemi, pomíchaly se různými manželskými svazky s Maďary a také získali šlechtictví a sídelní majetky.
Anonymovej kronika konec 9. stoleti
Počátkem 13. Století sepsal anonymní notář krále Bela III. (1148-1119) kroniku, která získala pojmenování po svém autorovi Anonymovej kronika, známé také pod názvem Gesta Hungarorum. Její cílem bylo zachytit vstup starých Uhrů do nížiny pod Karpaty. Anonymus odvodil jména neexistujících slovansky knížat od místních názvů a popisoval jejich porážky. Kronika však dokladuje rozsah slovansky osídlení, ale především navozuje stav, ve kterém prý bylo Slovensko Uhry obsazovány po velkých bojích, který později vytvořilo mezi Slováky a Maďary vztah poraženého a tedy nadřazeného na jedné straně, vítězného a vládnoucího na straně druhé. Tuto skutecnost ale archeologické výzkumy nepotvrzují, spíše naznačují postupné a často i mírové pronikání Maďarů do hloubky Slovenska, ačkoliv přirozeně doklady o bojích také existují. Rovněž je možné, že jihozápadní Slovensko bylo obsazována dvakrát, po prvé klidně, zadruhé vojensky, protože si moravské knížata mohli po určité době částečně obnovit své postavení v této části Slovenska.
O hradě Uhu
Tehdy vévoda Almost a jeho pohlaváři přišli na hradu Uhu, aby ho dobyli. když se utábořili kolem hradeb, tehdy župan tohože hradu Laborec, který se v jejich jazyce označoval jako duka, dal se na útěk a spěchal se k hradu Zemplín. (4) Toho (Laborce) vojáci Almost pronásledovali, při jakési řece dostihli, oběsili a od tohože dne onu řeku nazvali Laborcom. Tehdy vévoda Almost a jeho (pohlaváři) vešli do hradu Uhu. Almost ještě za svého života ustanovil svého syna Arpáda za vévody a velitele. Tak byl Arpád nazván vévodou Uherska a od Uhu byli všichni jeho vojáci nazváni Uhry v řeči cizorodých (obyvatel).
O městě Nitře.
Sovárd, Kadoc a Houba po odchodu Borša vyšli se všemi svými vojsky z hradu, který se nazývá Váradi, a utábořili se za lesem Turčok u řeky Žitavě. Avšak na druhý den poslali na výzvědy několik mužů, o nichž věděli, že jsou odvážní, aby přešli přes řeku Nitru a zjistili, zda bez války lze přejít až k městu Nitře. Když oni velmi rychlým během se dostali až k potoku Tormos na místo, kde vtéká do říčky Nitry, viděli, že obyvatelé oné provincie, Slováci a Cesi, staví se jim na odpor za pomoci knížete Čechů.
Po smrti krále Atila totiž krajinu, která leží mezi Váhom a Hronom od Dunaje až po řeku Moravu, podmanil si kníže Čechů a utvořil z ní knížectví. V té době z milosti kníže Čechů nitranským vévodou se stal Zubur.
Kniha mravních ponaučení svatého krále Štěpána Kralovice Imrichovi 1013-1015
Obsazování jižních oblastí Slovenska staromaďarských kmeny přineslo s sebou mimo jiné i zánik Velkomoravské církevní struktury na tomto území. Krestanské kostely byly vydrancováno a vypáleny, nitranské biskupství rozbité. Obrat nastal až za vlády velkokníže Gejzy (971-997), ale především jeho syna Štěpána I. (Nitrianske kníže v letech 995-997, uherský vládce v letech 997-1038), který přijal křesťanství, obnovil církevní organizaci, dal postavit řadu kostelů a založil první benediktinské kláštery. Na Slovensku to byl klášter na nitranském Zoboru, založený na konci 10. století. Krestanské smýšlení potvrdila i Kniha mravních ponaučení Kralovice Imrichovi, která vznikla na jeho dvoře přibližně v letech 1013-1015. Král svých nástupců mj. v šesté části vybízí k citlivému přístupu k nemaďarských národům.

Maurova kronika 1064-1070
Pätkostolský biskup Maurus zachytil ve své kronice nejstarší uherskou legendu Vita sanctorum heremitarum Zoerardi et Benedicti, která popisuje život a mučednickou smrtí svatého Svorada (kolem 980-okolo1030) a jeho žáka Benedikta (? -1034) Na poustevně na Skalce u Trenčína.
V době, kdy se pod vládou Štěpána náboženství v Panonii jen slabě šířilo, mnozí kněží a mniši z jiných zemí se k němu utíkali aby se v jejich sdružení naplnila nová radost ze svatého obcování. Mezi nimi jeden jménem Svorad, přišel do této vlasti ze země Poľana, a od opata Filipa, jehož klášter zvaný Zobor ležel na nitranském území na počest svatého Hippolyta, přijal roucho a pod jménem Andrej se rozhodl vést poustevnický život. jeho učedník blahoslaveného byl Benedikt.
Benedikta i sám po smrti svého otce rozhodl bydlet na stejném místě. A když podle příkladu učitele po tři roky žil přísně, přepadli ho zbojníci, že má mnoho penez, přivedli ho na břeh Váhu, zabili a hodili ho tam do vody. Když však jeho tělo dlouho hledali a nenašli a po celý rok vídali na břehu řeky Váhu sedavým orla, jakoby cosi pozoroval, dozvěděli se od něj o těle, a tak ho našli neporušené, jako by nedávno umřel. Ale i Benedikta pohřbili tam v chrámu blahoslaveného Emeráma.
První Zoborská listina 1111
Nitra, spolu s Bratislavou, Trenčínem, si navzdory změnám udržela v Uherského království předešlé mimořádné postavení. Byla centrem pohraniční údělu, který se stal místem působení nástupce trůnu, čímž se její význam zvýraznil. Na hradě sídlila královská posádka, odtud se řídilo vybírání daní a mýtného v širokém okolí. Benediktinský klášter sv. Hippolyta na nitranském Zoboru se dokonce stal prvním hodnověrným místem na Slovensku, a toto postavení si udržel až do vlády krále Matyáše I. Korvína (1458-1490). V case panování Kolomana, došlo k majetkovému sporu mezi klášterem a královskými výběrčí daní – kapitánem nitranského hradu Pork, jeho zástupcem Etejom a jejich pomocníky z nitranské posádky Markem a Magiugom. Majetky kláštera byly proto komisionální prověřeny a roku 1111 písemně potvrzeny. Jedná se o první v originále dochovanou listinu, sepsanou přímo na území Slovenska.
„V časech Kolomana, uskutečnilo se jednání o darech, jimiž obdaroval král Štefan klášter svatého Hippolyta na vrchu Zobor proto, že některé z darů se staly spornými. Opat Gaufred o těchto záležitostech jednal se souhlasem krále na ruzných místech. Výběrčí královských příjmů, po madarsky zvaných caliz, někdy tento svatý dar poskvrnili, proto opat Gaufred na to upozorňoval, aby po vyšetření hodnověrnými muži bylo zmíněným v budoucnu zabráněno v jejich řízení. Jména těchto zlo působících a škodících jsou tyto: Porkus, v tom case setník, a jeho druh Ete. S těmito spolupracovaly jejich společníci, a to Marek a Magiug, ale i všichni mincíře, všichni kolik jich bylo. Proti jejich drzé nestoudnosti vystoupili dvanáct bohabojní a vznešení Nitrianski muži. První z nich se jmenoval Una, mnoho let byl županem Nitry; i druhý jménem Baca, také byl mnoho let županem téže Nitry. Třetí a čtvrtý Děda a Kaca. Když jejich slovům, král se svými zmíněnými služebníky nechtěl uvěřit, tito všichni svědci z příkazu krále přísahou potvrdili v Nitře v chrámu Emeran, Ondřeje a Benedikta arcibiskupovi Vavřinci. Pro potvrzení tohoto svědectví byli přizváni další jedenáct svědci. Štefan totiž udělil Hippolyta v celém Uhersku úplný desítek ze všech jeho lidmi, tedy lidí Hippolyta. Roku 1111, kdy konkurenta byla šest, epakty devět, indikcia čtvrtá za panování Kolomana, bylo potvrzeno toto privilegium svatého Hippolyta a zpečetěno panem Manases, záhřebským biskupem, na příkaz krále.
Druhá Zoborská listina 1113

Žádost krále Belu IV. o pomoc po tatarském vpádu 18. 5. 1241
Rozsah škod způsobených tatarským vpádem popisuje list krále Belu IV., Adresovaný římskému papeži. Béla IV. v nem soucasne prosí o pomoc na obnovu válkou zničené království.
„Uhorské království zastihli vpád tatarského vojska, kolem svátku Zmrtvýchvstání Páně (31. 3.) vstoupili do Uher a bez rozdílu věku a pohlaví, všech kterých mohli pozabíjeli. Navrhujeme a Zapřísahám Vás, ať vystoupí tedy péči Vaší Svatosti na pomoc křesťanského rudu a ráda a pomoc nám a Uherského království nechť udělí vykoupení a vaše péče ať Rácové předejít zkáze světa, aby zpoždění pomáhajícího (nezpůsobilo) zbytečné sežrání beránka vlkem a nevědělo by se komu přist na pomoc. Na tyto i jiné (věci které) Vaší otcovské laskavosti mají byt obšírněji vysvětleno posíláme důstojného otce, našeho milovaného a věrného Štěpána, žádajíce, abyste tomu, co Vám přednese z naší strany, ráčil nepochybně dv (verit). Dáno v Záhřebu, 15. den před Kalenda června. „
Druhá žádost krále Belu IV. o pomoc 2. 2. 1242
Král Belo IV. adresoval papeži několik výzev a proseb o pomoc. Významné místo mezi těmito dokumenty zajímá jeho dopis papeži z 2. února 1242. Nejen tím, že se zachoval v plném znění, ale i tím, že informuje o skutečnosti, že Tataři prošli zamrzlý Dunaj do doby neopanovaných částí Uherska a důkladně je vyplenili. List uvádí nejdůležitější jména hradů, které útokům odolaly a upozorňuje, že většina království je zničena.
„My však velmi mnozí a přiměřeně ozbrojení na hradech Stoličný Bělehradu, Ostřihomi, Vesprímu, Tíha, Rabu, Pannonhalma, Moson, Šoproň, Železného hradu, Nového hradu, Žalý, Leuk a jiných hradů a měst opevněných vedle Dunaji, nad Dunajem však (na hradech) Bratislavy, Nitry, Komárna, Fiľakovo, abovsko Novohradu a jiných hradů a měst podobně opevněných jsme se zachránili, pevně doufaje a očekávaje z Božího milosrdenství pomoc Vaší Svatosti a Boží církve. „
Zakládací listina kláštera v Klášteře pod Znievom 15. 7. 1251
Osada pod Turčiansky hradem Zniev byla již roku 1113 majetkem zoberského kláštera. Benediktini zde již na konci 12. stoleti založili další menší klášter. Později je vystřídali dominikáni a roku 1248 – po tatarském vpádu – premonstráti. V letech 1242-1249 se místní hrad stal sídlem krále Belu IV. , Který 15. července 1251 vydal premonstráti zakládací listinu a věnoval jim majetky v širokém okolí, které zasahovaly až na Spiš pokud Šali.
Klášter se stal významných hodnověrným místem a až do roku 1780 potvrzoval listiny pro Turiec, Oravu, Liptov, cast Spiše a Nitrianska. Při klášteře, podobně jako na Zoboru ci Hronském sv. Beňadik, vznikla Pisarská škola. Mestecko získalo v 13. století městská práva podla Krupinské vzoru, ale o své výsady muselo casto tvrdě bojovat.
„Této řeholi darujeme místo pod hradem Turiec, na postavení kláštera k úctě blahoslavené Panny Marie a filiálního kostela této řehole. Na záchranu naší duše a našich dětí dáváme tomuto klášteru dvě třetiny trajekty a mostních mýtných poplatků v Šali, jejich třetí cast ponecháváme tomu, komu patří podle starodávných zvyklostí (= županů). Kromě toho dáváme tomuto klášteru dvě třetiny mýtných poplatků pod hradem Šintava při přechodu nebo na cestě přes řeku a třetí část si ponecháváme podle práva. Také mnichem tohoto kláštera darujeme dvě vesnice zvané Šala v hranicích, které podle našeho nařízení vyznačili naši věrní Andrej, syn Ivanku a Michal, syn Jacova; meze těchto vesnic jsou vyznaceny takto.Týmto mnichem darujeme také budovy dominikánů se zemí s rozlohou dvou popluží z majetku pod hradem Turiec. Kromě toho dáváme v Turci vesnici Sokolec, u potoka Blatnica a proboštovi kláštera dáváme možnost zmenit svobody obyvatel bydlících v této vesnici a stanovit jim takové, jaké budou k užitku kostela. Dále tomuto klášteru darujeme v Liptově dvě vesnice nazývané Sliace, s takovými svobodami, jaké bude chtít ustanovit probošt. Také na Spiši dáváme tomuto klášteru vesnici Sasů s jejím majetky a výnosy, které od této vesnice dostáváme. Chceme také, aby hosté bydlící ve vesnici svaté Alžběty měli svobodný trh v pondělí, tak jak bylo dosud zvykem. „
Kronika magistra Jana 1364-1395
Jednu z nejvýznamnějších středověkých uherských kronik sepsal v druhé polovině 14. století magistr Ján ze Šarišských Sokoloviec, který působil v různých funkcích na královském dvoře. Své znalosti využil ke sepsání kroniky, zachycující vládu Ludvíka Velkého (1326-1382).
„Ludovít rozdává nejvyšší hodnosti tak, jak se jemu líbí; jeho je moudrost a moc, on mění casy a období, on zakládá říše a přenáší moc na jiných, on je silný a mocný pán ve válce. On je pánem vojsk, který seřadí šiky.
Korunovace krále Ludvíka, jeho život a výpravy.
Po tom, co Pán povolal z tohoto života slavného panovníka Karla, uherského krále blahé paměti, byl jeho syn král Ludovít v roce 1342, v sedmnáctém roce svého života, ve městě Stoličný Bělehradě korunován a tím nastoupil po svém otci na královský trůn. Začal uvažovat a přemýšlet, jak by obnovil a do původního stavu uvedl práva země a přičlenil (území), které sousední panovníci obsadili a povstalci v zaslepené odvaze na škodu svaté koruny ze země odtrhly a násilím zabrali. „
Zálohování 13 spišských měst Polsku králem Zikmundem 1412
Mimořádně pozitivní výsledky obchodu, hornictví a řemesel, vytvořily ze Spiše nejbohatší část Uherska. V důsledku tohoto příznivého stavu byl nejen prudký rozmach kultury a urbanistiky na Spiši a jeho okolí, ale i to, že Spiš se stala lákadlem. Právě proto ji král Zikmund Lucemburský (1368-1437), dal v roce 1412 do zálohy Polsku za 37 000 kop grošů, které potřeboval na válku proti Benátkám.
„Zikmund připomínáme zněním přítomné (listiny) naznačující, kterým se to dostane Vladislav polsky král. Jeho prelátů a baronů přijali skutečně 37 000 kup širokých grošů nové mince, dobré české ražby, ked měla spravedlivou váhu. A totiž Vladislava za peněz tužící ho zabezpečit majetky a to hrad náš Ľubovňu, s městečkem Podolínec, jakož i města níže uvedené, v naší spišské zemi v ostřihomské arcidiecézi položené a to: Hnězdné, Bela, Lubica, Vrbov, Spišská Sobota, Poprad, Stráže , Vlachy, Nová Ves, Ruskinovce, Velká, Spišské Podhradie, Matejovce, Tvarožná nazvané se všemi náležitostmi a sounáležitosti.
Takže Vladislav má moc užívat a těšit se z užívání bez jakékoliv pochybnosti všech užitků a příjmů zde sepsaných.
Slibujeme nad to dobrou vírou a v našem královském slově, že také majetky a města i osady od všech křivd a útoků jakýchkoliv cizinců budeme bránit a hájit i když nebudeme jejich vlastníky. Avšak pamětlivo to, že pokud by někdo z našeho uherského království tyto majetky, hrady, města, a osady pod panem Vladislavem a nástupci by vykoupil nebo získal, také máme a jsme povinni znovu získat a tímto rovněž zaplatí. „
Kronika Antonia Bonfiniho 1432
I území Slovenska zasáhly husitské války. Po období obranných bojů se vojska husitů vydali z Čech na území svých protivníků. Jedním z významných míst na Slovensku, které se jim podařilo obsadit, byla i Trnava. Obsazení Trnavy popisuje kronika Antonia Bonfiniho (1427-1503), dvorského kronikáře krále Matyáše Korvína (1440-1490).
„Dokud se panovník houževnatě snažil vymýtit rozkol, který se již dávno ujal v křesťanské církvi, odstranit kacířské nauky, zjednat mír s Čechy a získat korunu, za jeho nepřítomnosti vypukly zločinností některých vzpoury, které zemští velitelé ne snadno mohly potlačit. Blažej, pocházející z nízkého rodu vnikl do Trnavy, po zavraždění nemalého poctu měšťané si město podrobil. Jen co se zmocnil Trnavy a dosáhl tak místo co nejvhodnější na vypovězení války sousedům, celé horní území uherské hranice s Rakouskem a Moravou daleko-široko pustošil vražděním, loupeží, požáry a zmatkům a kraj, pojmenovaný po Matoušovi, až po Dunaj naplnil nesmírnými katastrofami a hrůzou. Blažejovi postavil na odpor velký počet zemanů. Blažej začal vyjednávat o míru. „
Kronika Jana z Turca 1486
Jan z Turca zastával vysoké funkce u královského soudu, kde působil hlavně jako notář. Ve své kronice mj. rozlišuje mezi etniky, žijícími na Slovensku a uvádí mimo Čechů a Poláků i samotných Slováků, mezi hlavními aktéry boje bratříků (přívrženců husitského hnutí) na Slovensku.
„Co řádili cizí národy v zemi
Po smrti krále Albrechta darovala královna Alžběta hrad Zvolen, jakož i ostatní pevnosti, které k němu patřily Janovi Jiskra. Svěřila mu roli ochránce všech báňských měst, Košic i dalších, které se ještě nevzdali věrnosti královny a jejímu synovi. Když Jan Jiskra zjistil, že se baroni chovají k sobě navzájem nevraživě, vydal se ihned za kořistí a napadl celou Matoušovu zemi, jakož i všechny oblasti a stolice sousedící s městem Košicemi i téměř celé území horního Uherska. Škodil každému, komu mohl, především tím, o kterých věděl, že přechovávají zlý úmysl vuci královny a jejímu synovi. Procházel uherskou krajinou, založil tábory a vše, co mu přišlo do cesty, nelítostně plenil a pustošil ohněm.
Dale Pongrác z Liptovské stolice, který byl krutější než zahraničním nepřítel, Peter Komorovský, jakož i Aksamit, Talafúz, Ribald, Kerzký, Uryk a Slovacko i někteří další Cesi, Poláci a Slováci, kteří měli potěšení z kořisti, verbovali do vojska a všechny své síly zaměřili na loupení země. Zřídili několik pevnosti a dřevěné polní tábory. Celé Uhersko prožívalo hrozné roky železných dob a na ladem ležících polích byla krev zabitých pány i sluhy. Kolko dívka s vzkvétajícím panenství bylo v těchto časech násilně zbavených liliový čistoty. usiloval pomstít královnu její strýc hrabě Ulrich Celjska. „
Tripartitum 1514
V letech 1500-1514 z pověření krále Vladislava II. Jagellonského sestavil Štefan Verböczy nový kodex uherských zákonů, který vyšel pod názvem Tripartitum opus Iuris Consuitudinarii Regni Hungariae partiumque adnexarum a uherské zákonodárství přizpůsobil požadavkům nové doby. Kromě úpravy trestních zákonů posloužilo Tripartitum i upevňování nevolnice vztahů v Uhersku, které se týkaly zejména prostých Slováků. Tripartitum bylo zrušeno až v roce 1848, i když některé jeho části, týkající se národnostního a místního zvykového práva, na Slovensku zůstali s určitými změnami v platnosti až do roku 1950.
Ve třech ukázek jsou v první jmenované nejzávažnější protistátní trestné činy, na které se vztahuje trest smrti. V podstatě se jedná o výpočet trestných činů proti královi a vnitřnímu míru, králem garantovaným.
Ve druhé je částečný slovenský překlad této části, nedávno objeven v Maďarské zemské knihovně v Budapešti. Jazykově jde o další unikátní příklad poslovenštění  češtiny.
V třetí ukázka je právní základ utužení poddanství a nevolnictví v Uhersku.