Studená válka
Pojem „studená válka“ charakterizuje vztahy mezi Spojenými státy a Sovětským svazem, kdy obě velmoci byli v kterémkoli okamžiku připraveny k válečnému střetu. Porážkou mocností Osy se uvolnila soudržnost antifašistické koalice. Postupně se prosadily dvě supervelmoci – Spojené státy a Sovětský svaz. Naproti tomu poklesly tradiční mocenské role Velké Británie a Francie. Spojené státy a Velká Británie se znepokojením sledovaly teritoriální expanzi Sovětského svazu a jeho úsilí o výlučnou kontrolu východní Evropy. Moskva se zase obávala jaderné převahy Američanů.
Fulton
Bývalý britský premiér Winston Churchill přijal nabídku udělení čestného doktorátu na Westminster College. Ve Fultonu ve státě Missouri (5. března 1946) obvinil Sovětský svaz z totalitních praktik a z vměšování do vnitřních záležitostí států střední a jihovýchodní Evropy. V této souvislosti pronesl i onu klasickou metaforu o železné oponě. Vyzval Spojené státy a Británii k vytvoření pevného svazku, schopného čelit sovětské hrozbě.
Kennanovy úvahy
George R. Kennan působil od r. 1944 na zastupitelském úřadu Spojených států v Moskvě. Napsal varovné memorandum o mocenském vzestupu Moskvy z května 1945 – zůstalo bez náležitého ohlasu. Konstatoval, že cílem světového komunistického hnutí je i nadále konečná porážka kapitalistického systému. Zdůraznil vliv bolševické ideologie v hospodářsky a politicky labilních státech. Jediným účinným prostředkem obrany je energický protiútok. Kennanovy úvahy se staly východiskem při tvorbě nové strategické koncepce americké zahraniční politiky – doktríny zadržování komunismu.
Trumanova doktrína
Průsečíkem oboustranného zájmu se stalo Německo. Dne 1. ledna 1947 se sloučily okupační zóny Spojených států a Velké Británie v Bizonii. Sled událostí urychlila řecká a turecká krize. Roku 1946 vypukla v Řecku občanská válka. Velká Británie neunesla dvojnásobnou tíhu hospodářské krize a mnohostranné angažovanosti (Středomoří, Blízký Východ, Indický subkontinent, Malajsko) a v zimě 1946 – 1947 zkolabovala. Přerušila vojenskou a hospodářskou pomoc legitimní řecké vládě a předala odpovědnost v Palestině do rukou OSN. Posléze odešla i z Indie. Americký prezident H. Truman požádal Kongres o souhlas s poskytnutím finanční pomoci Řecku a Turecku. Tím byla poprvé realizována politická koncepce Spojených států – Trumanova doktrína – jejíž obsahové jádro spočívalo na Kennanově tezi o zadržování komunismu. Rusové okamžitě začali přetvářet východní a jihovýchodní Evropu v monolitní mocenský blok. Sovětský model se pro všechny satelitní státy stal zcela závazným vzorem. Tím byla popřena i jejich suverenita. Nastala i brutální čistka stranického a státního aparátu Ruské federace.
Marshallův plán
V plné míře se politika zadržování komunismu realizovala v Marshallově plánu, jehož základ spočíval v politické a hospodářské rekonstrukci Německa. Dne 27. června 1947 se sešli v Paříži západní ministři se svým sovětským kolegou V. M. Molotovem. Ten Marshallův plán zcela negoval. Bez ohledu na sovětskou negaci se již 12. července 1947 sešla v Paříži konference 16 evropských států. Výsledkem bylo ustavení „Výboru pro evropskou hospodářskou spolupráci“, který 21. září předložil Spojeným státům žádost o poskytnutí pomoci v celkové výši 29 miliard dolarů (později snížena o 7 miliard dolarů). Dne 2. dubna 1948 schválil americký Kongres připravený zákon o zahraniční pomoci. Jeho působnost byla limitována 30. červnem 1952.
Státy, které participovaly na americkém programu obnovy, vytvořily v dubnu 1948 „Organizaci pro evropskou hospodářskou spolupráci a rozvoj“. (Česká republika se stala jejím členem až v listopadu 1995.) S pomocí Marshallova plánu se podařilo stabilizovat západní Evropu. Bylo potvrzeno bipolární rozdělení starého kontinentu, neboť Američané fakticky přijali realitu sovětské geopolitické sféry ve východní Evropě. V r. 1949 byly vytvořeny dva německé státy.
Formování sovětského mocenského bloku
V říjnu 1947 bylo v polské Sklarské Porebě založeno „Informační byro komunistických a dělnických stran“. Nová internacionála, nazývaná Kominforma (teze o dvou světových táborech, tj. lidově demokratickém a imperialistickém, kteří spolu vedou nesmiřitelný boj), se stala nástrojem Stalinova tvrdého kurzu a kontroly nejen ve východní Evropě. Za její sídlo byl vybrán Bělehrad. Lidové referendum v Bulharsku zbavilo moci nedospělého cara Simona a 15. září 1946 byla vyhlášena republika v čele s komunisty. Všeobecné volby v Rumunsku v listopadu 1946 byly zmanipulovány ve prospěch prosovětského vládního bloku. V mimořádných volbách v Maďarsku v srpnu roku 1947 zvítězilo seskupení Maďarské fronty nezávislosti, vedené komunisty. V občanské válce v Polsku v letech 1945 – 1947 se se sovětskou vojenskou pomocí prosadili komunisté. V Československu komunisté záměrně prohlubovali a vyhrocovali spory uvnitř Národní fronty a nakonec vyprovokovali nekomunistické strany k neumělému pokusu o změnu dosavadní koaliční vlády Klementa Gottwalda. Této skutečnosti využili komunisté k politickému převratu a v únorových dnech roku 1948 zcela ovládli účelově reorganizovaný kabinet. Po demisi nemocného prezidenta dr. Edvarda Beneše byla v květnu 1948 přijata nová ústava, která formálně legalizovala vládu „proletářské strany“. V Jugoslávii J. B. Tito důsledně sledoval politické koncepce Moskvy. Roku 1947 se dostal do sporu se Stalinem, když prosazoval koncepci balkánské federace (tj. uskupení Albánie, Bulharska i Rumunska s dominantním postavením Jugoslávie). Stalin odmítl, bál se o udržení soudržnosti budovaného sovětského bloku. Na zasedání Kominformy v červnu 1948 bylo jugoslávské vedení obviněno ze zrady marxismu-leninismu. Existovala i hrozba sovětské vojenské intervence, která pominula v okamžiku vypuknutí korejské války v létě 1950. Roztržka byla postupně překonána po Stalinově smrti v r. 1953. Součástí stalinských rituálů byly i rozsáhlé čistky ve stranických špičkách jednotlivých satelitních zemí. V lednu 1949 vznikla Rada vzájemné hospodářské pomoci (RVHP), která měla tvořit ekonomickou základnu formujícího se společenství Sovětského svazu a lidově demokratických zemí. Hospodářské programy členských zemí byly podřízeny potřebám Sovětského svazu. RVHP ukončila svoji činnost v r. 1990.
Německá otázka
V Německu, v sovětské okupační zóně komunistická strana podpořila rozvoj dalších politických subjektů, ale současně usilovala o jejich kontrolu. V červenci 1945 vznikl v sovětském pásmu „Blok demokratických stran“. Na německé půdě existovala dvě centra sociálně demokratické strany. V čele tzv. Hannoverského byra stanul dr. Kurt Schumacher. Hannoverské byro mělo vazbu na londýnské předsednictvo strany, které se po válce vrátilo z britského exilu. Druhým centrem obnovené sociálně demokratické strany byl Berlín, kde se prosadila socialistická levice kolem Otto Grotewohla a Friedricha Berta. Z tohoto prostředí vzešla také v červnu 1945 tzv. Berlínská iniciativa, tj. ustavení prozatímního vedení Německé sociálně demokratické strany (SPD) s celoněmeckou platností. V dubnu 1946 vznikla v sovětské zóně sloučením SPD a KSN Jednotná socialistická strana Německa. V západních oblastech si SPD uchovala samostatnost a nově vznikla Křesťansko-demokratická unie (CDU), v čele s dr. Konradem Adenauerem.
Velká Británie nemohla zásobovat potravinami svou zónu a trvala na odstranění obchodních i správních bariér mezi západními okupačními pásmy. V této souvislosti Američané Britům navrhli spojení obou pásem v tzv. Bizonii. Dohoda byla platná od 1. ledna 1947.
Na jaře roku 1947 se v Moskvě uskutečnilo zasedání Rady ministrů zahraničních věcí čtyř velmocí. Obsahovým jádrem byla Stalinova snaha o rozšíření svého vlivu v Německu na západ od Labe. Avšak ve Washingtonu a v Londýně se již rozhodli pro vytvoření separátního západoněmeckého státu. Proto byl také v Bizonii budován první prozatímní parlament a vytváření vládní instituce. Na konferenci tří západních mocností a zemí Beneluxu, která proběhla v Londýně od 23. února do 6. března 1948, bylo rozhodnuto o připojení francouzského okupačního pásma k Bizonii a o perspektivním vytvoření německého státu. V dubnu 1948 byla ustavena Trizonie a byla přijata do Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci, zabezpečující realizaci Mashallova plánu. V Londýně bylo také určeno datum separátní měnové reformy na 20. června 1948. Proto maršál Sokolovskou opustil 21. března Spojeneckou kontrolní radu a Rusové omezili přístup spojenců k Berlínu. Dne 23. června byla platnost měnové reformy rozšířena i na západní sektory Berlína. Sovětský svaz reagoval o den později zablokování všech pozemních spojů k někdejší německé metropoli. Spojenci proto začali Západní Berlín zásobovat denní dávkou potravin, surovin a léků před letecký most. 318 dní přistávala letadla na letištích Tempelhof a Tegel. Velvyslanci tří západních mocností se setkali se Stalinem, který jim oznámil, že účelem blokády je zabránit pronikání nové měny na území sovětského pásma, a proto bude odvolána až po zrušení nové marky v západních sektorech. V následných rozhovorech spojenci odmítli zrušit závazek londýnské konference zaručující vytvoření západoněmecké vlády a veškeré další diskuse s Moskvou byly přerušeny. Mezitím se rozštěpil až dosud jednotný berlínský magistrát a v prosinci 1948 vytvořily západní mocnosti své separátní vojenské velitelství v Západním Berlíně. Jednání o ukončení blokády byla vedena na půdě OSN a 4. května 1949 bylo v New Yorku dosaženo dohody o jejím zrušení k datu 12. května. Stalin v berlínské krizi ustoupil, jakmile poznal, že se blokáda minula účinkem.
Formování atlantické koalice
Dne 4. března 1947 byla v Dunkerque symbolicky podepsána francouzsko-britská smlouva. Obě vlády se podpisem tohoto dokumentu zavázaly k všestranné spolupráci a ke společné akci proti jakékoli agresi. Smlouva byla zaměřena proti možné obnově „německé útočné politiky“. Na konferenci zástupců Belgie, Francie, Lucemburska, Velké Británie a Nizozemí byla 17. března 1948 v Bruselu podepsána „Smlouva o hospodářské, sociální a kulturní spolupráci a kolektivní sebeobraně“. Pokud by se kterákoli signatářská země stala objektem agrese, poskytnou jí ostatní účastnické státy veškerou vojenskou pomoc. Touto Bruselskou smlouvou byla ustavena Západní unie. Vrchním velitelem byl jmenován britský polní maršál sir B. L. Montgomery. Tvůrcům Západní unie bylo jasné, že její ozbrojené složky nejsou schopně vzdoru vůči případné agresi. Museli tedy nutně usilovat o vojenskou přítomnost Spojených států v alianci. Již 11. června 1948 přijal Senát Spojených států amerických rezoluci č. 239, iniciovanou senátorem z Michiganu A. Vandenbergem, která proklamovala programový rozchod s izolacionismem. Tím, že umožnila Spojeným státům účast v regionálních vojenských blocích, vytvořila předpoklad pro vznik Severoatlantické koalice. V polovině ledna 1949 uveřejnil Státní department prohlášení o vytvoření Organizace severoatlantické smlouvy (NATO) a 4. dubna téhož roku podepsali příslušnou dohodu ve Washingtonu ministři zahraničí Belgie, Dánska, Francie, Nizozemí, Islandu, Itálie, Kanady, Lucemburska, Norska, Portugalska, Spojených států a Velké Británie. Řecko a Turecko se staly členy v r. 1952, Spolková republika Německo v r. 1955, Španělsko v r. 1982. Po uzavření ratifikačního procesu v srpnu 1949 vstoupila Severoatlantická smlouva v platnost. NATO bylo koncipováno jako smlouva o kolektivní sebeobraně, odvolávající se na článek 51 Charty OSN. Signatářské státy chápaly ozbrojený útok proti jedné nebo několika z nich v Evropě nebo v Severní Americe za útok proti všem. Severoatlantickou oblast vymezil článek 6 a patřila do ní všechna území smluvních stran v Evropě a na západní polokouli, ostrovy pod jejich správou na sever od obratníku Raka a do r. 1962 i Alžírsko. Nejvyšším politickým a vojenským orgánem aliance se stala Severoatlantická rada. Vrcholnou vojenskou složku představoval Vojenský výbor, složený z náčelníků štábů ozbrojených sil všech členských zemí. Tomuto výboru podléhala i jednotlivá vojenská velitelství – pro Evropu, Atlantik a Lamanšský průliv, plus Regionální plánovací skupina pro Kanadu a Spojené státy. Vrchním velitelem NATO byl v roce 1950 jmenován americký generál Dwight David Eisenhower. Velký vliv na vztahy mezi Východem a Západem měl i zkušební výbuch první sovětské jaderné bomby v kazašské stepi dne 25. září 1949.
Vznik dvou německých států
- Dne 1. září 1948 začala v Bonnu působit Parlamentní rada v čele s dr. Konradem Adenuerem, tj. grémium, kterému bylo svěřeno vypracování ústavy budoucího západoněmeckého státu. Myšlenka tzv. Základního zákona zdůrazňovala, že Německá říše jako stát a právní subjekt nezanikla, nýbrž byla pouze dezorganizována, z čehož vyplývala důležitá kontinuita státu. Po schválení v Parlamentní radě vstoupil Základní zákon, plnící roli ústavy, dne 23. května v platnost. Dne 7. září 1949 se stal historik Theodor Heusse prezidentem a Konrad Adenauer kancléřem. Tím byl dokončen formativní proces Spolkové republiky Německo. Odpovědí sovětské okupační správy bylo urychlení vzniku Německé demokratické republiky. Již 30. května 1949 byla schválena ústava budoucího státu. Prezidentem byl zvolen komunistický předák Wilhelm Pieck a v čele vlády stál Otto Grotewohl. Oba německé státy se považovaly za potenciální reprezentanty celého Německa. Spolková republika přijala v této souvislosti tzv. Hallsteinovu doktrínu, která neuznávala právní subjektivitu NDR.
Stalin utužil mechanismus totalitní moci a represe vůči stranickému aparátu a tvůrčí inteligenci, zejména židovského původu. Američané se zase obávali šíření komunismu. Senátor Joseph Mc. Carthy označil velké množství státních úředníků za členy nebo sympatizanty Komunistické strany Spojených států. Senátorova aktivita negativně ovlivnila veřejný život ve Spojených státech. Nově zvolený prezident D. Eisenhower McCartyho radikálně pacifikoval.
Druhá světová Válka umocnila na Dálném východě vzestup emancipačního hnutí v mnoha asijských zemích. V Holandské východní Indii a v Indočíně odmítly tamní nacionalistické elity návrat „starých pořádků“. V Číně se rozhořel občanský konflikt a z indického subkontinentu musela odejít Velká Británie. Labilita nově emancipovaných zemí vytvářely prostor pro mocenské soupeření Spojených států a Sovětského svazu.
Občanská válka v Číně
Druhá světová válka ovlivnila i vnitropolitické dění v Číně. Japonská agrese dočasně utlumila vleklý občanský konflikt mezi Kuomintangem a komunisty. Severoamerická administrativa pozorně sledovala vnitřní poměr sil a podporovala, i když nikoliv bezvýhradně, Čankajškův režim. Rozhodujícím faktorem dalšího vývoje byla porážka mocností fašistické Osy, kdy obsazení Mandžuska sovětskou armádou v srpnu 1945 prohloubilo vazby mezi Moskvou a čínskou levicí. V okamžiku japonské kapitulace kontrolovali komunisté značnou část severní Číny a lidnaté údolí řeky Jang-c´. Američané proto urychleně vybudovali letecký most umožňující přesun Čankajškových divizí na východní pobřeží. Námořní pěchota Spojených států obsadila důležité přístavy a strategické komunikační uzly. Čankajšek připravoval ozbrojenou konfrontaci s komunisty, ale Američané, kteří si byli vědomi celkové slabosti Kuomintangu, zprostředkovali politický dialog. Dne 27. srpna 1945 se v Čhung-čchingu setkala delegace Komunistické strany Číny, kterou vedli Mao Ce-tung a Čou En-laj. Kuomintang zastupoval Čankajšek. Komunisté požadovali uznání správních orgánů v jimi kontrolovaných oblastech, reorganizování ozbrojených sil na základě parity, legalizování existující politické strany, spolupráci na nové ústavě. Jednání skončilo 10. října kompromisní dohodou o svolání reprezentativního Politického poradního shromáždění. Mezi vojenskými složkami obou politických seskupení narůstaly ozbrojené srážky. Akce místního charakteru přerostly v listopadu 1945 v rozsáhlé bojové operace. O Číně se diskutovalo i na moskevské konferenci ministrů zahraničí „velké trojky“ v prosinci 1945. Zdůraznili společný zájem na vytvoření sjednocené a demokratické Číny a potvrdili závazek velmocí o nevměšování. Na základě závěrů moskevské schůzky bylo na přelomu let 1945 – 1946 obnoveno jednání mezi Kuomintangem a komunisty. Vznikl tzv. Výbor tří, kde vedle generála G. Marshalla působili Čou En-laj a delegát Kuomingangu Čang-Čchiuna. Dne 10. ledna se podařilo dosáhnout dohody o zastavení vojenských akcí na celém území Číny. Avšak obě rozhodující síly čínského politického spektra de facto odmítly kompromis. V červnu 1946 zahájil Čankajšek rozsáhlou ofenzívou proti severním provinciím třetí občanskou válku. Komunisté si udrželi své pozice v severovýchodní Číně, která byla spojnicí se Sovětským svazem. Rozhodnutí jeho vlády o předání ukořistěného japonského válečného materiálu Mao Ce-tungovým jednotkám znamenalo paralyzování převahy amerických vojenských dodávek. V březnu 1947 se Čankajšek pokusil o novou vojenskou ofenzívu, ale nepodařilo se mu rozdrtit protivníka. Mao Ce-tung se rozhodl pro násilné převzetí moci. Po pádu Mukdenu 2. listopadu 1948 přešlo průmyslové Mandžusko opět do rukou komunistů a útvary Lidové osvobozenecké armády obsadily celou severozápadní a střední Čínu. V září 1949 zasedalo v Pekingu „Lidové politické shromáždění“, které schválilo základní dokumenty revoluční moci. V čele vlády stanul Mao Ce-tung. Dne 1. října 1949 bylo v Pekingu vyhlášeno vytvoření Čínské lidové republiky. Vzápětí byla uznána sovětským svazem a jeho satelity.
Válka v Koreji
Korea byla od roku 1910 japonským protektorátem. V závěrečné deklaraci Káhirské konference z listopadu 1943 bylo mimo jiné zdůrazněno, že spojenecké velmoci jsou odhodlány poskytnout Koreji v „pravý čas“ svobodu a nezávislost. Na schůzce v Postupimi se Velká trojka shodla na požadavku bezpodmínečné kapitulace Japonska, přičemž odzbrojení císařské armády v Koreji se stalo společným úkolem Sovětského svazu a Spojených států. Za demarkační linii byla určena 38. rovnoběžka. Mezitím se aktivizovalo domácí hnutí odporu, v němž dominovali komunisté a nacionalisté. Jakmile Japonsko složilo zbraně, vyhlásily obě tyto složky rezistence 6. září 1945 nezávislost Korejské lidové republiky, ale Spojenci neuznali její legalitu. V obou částech země byla ustavena okupační vojenská správa.
Sovětsko-americká konference o Koreji ve dnech 16. ledna až 5. února 1946 však skončila bezvýsledně. V jižní části poloostrova Američané zatím favorizovali nacionalistickou koalici v čele s Li Syn-manem. Z jeho iniciativy bylo na začátek února 1946 svoláno Prozatímní ústavodárné shromáždění, které mělo položit základy budoucí státní moci. Kim Ir-sen tuto akci odmítl, rozhodl se pro oddělenou iniciativu a v severní Koreji budoval mocenskou infrastrukturu komunistického typu. Spojené státy postoupily korejskou otázku Organizaci spojených národů. Valné shromáždění OSN rozhodlo o vytvoření tzv. Dočasné komise OSN pro Koreu. Měla dohlížet na přípravu a průběh voleb do celokorejského ústavodárného shromáždění. Komise však působila pouze na jihu, jelikož sever její mandát kategoricky odmítl. Oficiálně byla Korejská republika vyhlášena 15. srpna 1948 a jejím prezidentem se stal Li Syn-man. Severní Korea reagovala na tento formativní proces tím, že nejvyšší národní shromáždění vyhlásilo 9. září 1948 Korejskou lidově demokratickou republiku, jejíž politický systém odpovídal sovětskému modelu tzv. socialistického státu. Po Maově vítězství v Číně zavládla ve Washingtonu určitá skepse vůči možnostem Spojených států v celé této oblasti. Američané na sklonku 40. let preferovali své závazky v západní Evropě a jejich linie strategické obrany v Asii probíhala přes Aleuty, Japonsko a Filipíny. Korea ležela mimo hranice bezpečnostního perimetru. Proto Spojené státy stáhly v červnu 1949 své jednotky z území na jih od 38. rovnoběžky.
O vzniku války rozhodlo vyloučení Korejské republiky z obranného pásma, což bylo výzvou pro Kim Ir-sena. A také to, že po fiasku berlínské blokády se Stalinova pozornost zaměřila na Dálný východ. Kim Ir-sen předložil Stalinovi plán severokorejského útoku přes 38. rovnoběžku. Stalin posléze severokorejský útočný plán akceptoval. Měl snahu o zjištění rozsahu amerického dezinterestu v této části světa. Na druhé straně však Moskva nechtěla riskovat případné rozšíření Mao Ce-tungova vlivu. Proto nakonec souhlasil s větší mírou angažovanosti své země v tomto geopolitickém prostoru. Prezentace Maa jako jediného vůdce asijského komunistického hnutí byla pro Sovětský svaz nepřijatelná. Tak je nutno chápat podpis sovětsko-čínské smlouvy o přátelství a vzájemné pomoci ze 14. února 1950. V neděli 25. června 1950 zaútočila severokorejská armáda proti jihokorejským divizím. Ještě ten den se sešla Rada bezpečnosti, odsoudila severokorejskou agresi, vyzvala k okamžitému zastavení bojů a ke stažení útočníkových jednotek za 38. rovnoběžku. Členské státy organizace byli požádány o pomoc. Bylo zřejmé, že se jihokorejská obrana zhroutila, proto prezident Truman zmocnil generála MacArthura, aby použil americké ozbrojené síly k obraně napadené země. Naléhavého apelu uposlechlo 15 zemí, jež se shromáždily pod vlajkou OSN. Jejich páteří se stala armáda Spojených států. Velitelem vojsk OSN byl jmenován Douglas MacArthur. Severokorejské jednotky v krátké době obsadily více než 90% jihokorejského území. V noci na 28. září obsadila legendární 1. divize námořní pěchoty Soul a v první říjnové dekádě překročily jednotky OSN 38.rovnoběžku. Plénum Valného shromáždění přijalo 7. října tzv. Rezoluci sedmi o ustavení „jednotné, demokratické a nezávislé korejské vlády“, čímž de facto sankcionovalo postup přes demarkační linii. Padla severokorejská metropole Pchjongjang, vojska OSN dosáhla korejsko-čínské hranice na řece Amnok-gang. To uspíšilo rozhodnutí vlády Čínské lidové republiky o poskytnutí účinné pomoci. U osady Kynuti byli dva americké sbory zaskočeny masivním protiútokem čínských jednotek a MacArthurovo tažení se změnilo ve všeobecný ústup na jih za 38. rovnoběžku. Opět byl dobyt Soul. MacArthur prosazoval jaderné bombardování, což znepokojilo západoevropské spojence. Truman – pokud nechtěl narušit soudržnost atlantické koalice – zbavil MacArthura vrchního velení na Dálném východě a nahradil ho generálem Matthew Riddgwayem. Velení pozemních sil OSN převzal James van Fleet. Po těžkých bojích se Američané opět zmocnili Soulu a 31. března dosáhli 38. rovnoběžky. Moskva se rozhodla ustoupit a 23. června 1951 vyzvala na půdě OSN k „okamžitému zahájení jednání mezi válčícími státy o zastavení palby“. Ta však ustrnula na mrtvém bodě. Na přelomu let 1951 – 1952 byla obnovena mírová jednání, která trvala do července 1953. K ukončení války přispěla jak výměna v Bílém domě – Trumana vystřídal Eisenhower – tak Stalinova smrt v březnu 1953. Eisenhower byl odhodlán ukončit válku třeba i s pomocí nukleárních zbraní. Požádal indického premiéra Nehrúa, aby tlumočil čínské vládě americké varování. Vážně míněná výstraha byla umocněna přesunem několika jaderných bomb na Okinawu.
Dohoda o příměří byla podepsána v Pchanmundžonu 27. července 1953. Litera dohody obnovila demarkační linii na 38. rovnoběžce, vymezila demilitarizované pásmo po obou stranách hraniční čáry a ustavila mezinárodní dozorčí komisi pro dohled nad příměřím.
Korejská válka přispěla k posílení mocenského mechanismu OSN. Vznikl Pakt o vzájemné pomoci mezi USA, Austrálií a Novým Zélandem (ANZUS), byla podepsána 1. září 1951 a Organizace smlouvy pro jihovýchodní Asii (SEATO), sdružující Austrálii, Velkou Británii, Francii, Nový Zéland, Pákistán, Filipíny, Thajsko a Spojené státy, vznikla v září 1954. Oba systémy zavazovaly signatářské státy ke společné akci v případě, že by některý z nich byl napaden nebo se stal obětí vnitřního převratu. Pro státy sovětského bloku znamenala korejská válka nesmírné zatížení. Československo muselo potřebám střetu na Dálném východě přizpůsobit i strukturu svého prvního pětiletého plánu. Dále ve válce sehráli významnou roli sovětští letci – byl vytvořen 64. letecký sbor.
- Myšlenka sjednocené Evropy se objevila v projektu Panevropy francouzského politika Brianda z roku 1929. Spojené státy evropské propagoval i hrabě Richard Coudenhove-Kalergi a v roce 1946 Winston Churchill.
Rada Evropy vznikla roku 1949. Francouzský politik a národohospodář Jean Monet vypracoval strategii etapové integrace na základě ekonomického a technologického seskupování. Monnetovy myšlenky se realizovaly v tzv. Montánní unii, která vytvořila společný trh uhlí a oceli. Pařížskou smlouvu podepsaly v dubnu 1951 Francie, Itálie, Spolková republika Německo a státy Beneluxu. Evropské společenství uhlí a oceli odstranilo v uhelném a ocelářském průmyslu celní bariéry a zavedlo v integrovaných odvětvích jednotný trh pracovní síly. Montánní unie začala fungovat v lednu 1952, Velká Británie účast ve společenství odmítla.
Evropské obranné společenství
Kancléř dr. Konrad Adenauer usiloval o plnou integraci SRN do západoevropského politického a ekonomického systému. Dne 22. listopadu 1949 podepsal Adenauer se třemi vysokými komisaři západních okupačních mocností tzv. Petersberskou dohodu, která Spolkové republice povolila navazovat obchodní a konzulární styky s ostatními státy, vstupovat do mezinárodních organizací. Bonn se zavázal zamezit opětovnému ustavení ozbrojených sil. V polovině srpna 1950 se Adenauer obrátil na komisaře západních okupačních sil s žádostí o zkvalitnění bezpečnostního jištění Spolkové republiky.
Od 12. do 18. září 1950 jednali v New Yorku tajně ministři zahraničí západních velmocí. Výsledkem schůzky bylo obsáhlé komuniké, které akcentovalo posílení zbrojního potenciálu atlantického společenství. Ve vztahu k Bonnu se účastníci porady shodli na zvýšení počtu svých okupačních jednotek a na nutnosti zahájit přípravy k formálnímu ukončení válečného stavu. Dále se zavázali bránit Spolkovou republiku. Dne 9. července 1951 byl ukončen válečný stav s Německem. Trumanova administrativa zaslala do Paříže a Londýna ultimátum, ve kterém trvala na jejich souhlasu s vyzbrojením SRN, v opačném případě hrozila stažením svých vojenských sil z Evropy. Dne 24. října 1950 vystoupil premiér René Pleven s návrhem na vytvoření společných ozbrojených sil, ovšem s podmínkou, že předpokládaný německý kontingent bude kompletně rozptýlen v multinárodní armádě, podřízené Radě Evropy. Zvláštní výbor Rady NATO, pod vedením velvyslance USA Spofforda, rozpracoval různé varianty tzv. Evropského obranného společenství. Budoucí evropská armáda se měla skládat z národních bojových skupin, doplněných mezinárodními tankovými divizemi a letectvem. Britští Labouristé nakonec Plebejův plán negovali.
V březnu 1952 Moskva zaslala západním mocnostem návrh mírové smlouvy s Německem. Projekt předpokládal svobodné volby a následné vytvoření sjednoceného, zcela suverénního a neutrálního státu s vlastní armádou. Návrh byl namířen proti připravované dohodě o Evropském obranném společenství. Diplomatická korespondence o Stalinově nótě sice pokračovala až do léta roku 1952, ale na úspěšném ukončení jednání o Evropském obranném společenství to již nemohlo nic změnit. Dne 26. května 1952 byla podepsána Smlouva o vztazích mezi třemi mocnostmi a Spolkovou republikou Německo. Tato tzv. Generální smlouva ukončila válečný stav mezi SRN a západními spojenci, rušila modifikovaný okupační statut z r. 1949 a formálně udělovala Spolkové republice státní suverenitu.
Dne 27. května 1952 byla v Paříži podepsána dohoda o vytvoření Evropského obranného společenství. Dohoda potvrzovala rovnoprávnou účast Spolkové republiky Německo v této organizaci a zdůrazňovala přímou vazbu Evropského obranného společenství na Severoatlantickou alianci. Velitelsky by podléhala NATO.
Pařížské dohody
Dohoda o Evropském obranném společenství ještě vyžadovala schválení parlamenty signatářských zemí. Spolkový sněm ratifikoval dohodu v březnu r. 1953.
Moskva zahájila v srpnu 1953 novou diplomatickou iniciativu a navrhla svolání čtyřky a projednání mírové smlouvy s Německem. Dne 25. ledna 1954 se sešli v Berlíně ministři zahraničí USA, SSSR, Velké Británie a Francie. Západní státy předložily tzv. Edenův pětietapový plán, který předpokládal realizaci celoněmeckých voleb pod velmocenskou kontrolou, postupné formování ústředních institucí, přijetí nové ústavy a posléze i přípravu a podpis mírové smlouvy. Sovětská delegace navrhla vytvoření prozatímní celoněmecké vlády, přičemž Evropské obranné společenství mělo být nahrazeno smlouvou o kolektivní bezpečnosti. Západ tuto ideu odmítl. Tato konference přerušila válku v Indočíně a doložila vzestup emancipačního hnutí v Asii. Francouzské Národní shromáždění 30. srpna 1954 Evropské obranné společenství odmítlo. Britský ministr zahraničí Antony Eden zde přednesl návrh na rozšíření Bruselského paktu o SRN a Itálii. Tato aliance z roku 1948 byla zcela ve stínu NATO. Bruselská organizace, přejmenovaná na Západoevropskou unii, přebírala některé funkce, jež původně mělo plnit Evropské obranné společenství, včetně jisté kontroly nad německým zbrojením.
Výsledky londýnské konference vytvořily předpoklady k podpisu tzv. Pařížských dohod. Dne 23. října 1954 byla podepsána řada významných dokumentů. První se týkal vytvoření Západoevropské unie, jejíž ozbrojené síly se podřizovaly velení NATO. Protokol o kontrole zbrojení zakazoval SRN výrobu zbraní hromadného ničení, vlastnictví dálkových raketových střel. Dalším dokumentem byla Úmluva o vztazích mezi třemi západními mocnostmi a bonnskou vládou, což byla nově upravená Generální smlouva z roku 1952. Okupační jednotky v SRN získaly status spojeneckých sil. Přijetí Spolkové republiky do NATO se uskutečnilo v květnu 1955. Bonnská vláda byla uznána Západem za jediného představitele německého lidu.
Varšavská smlouva
Dne 5. května 1955 vstoupily Pařížské dohody v platnost a 9. května téhož roku se Spolková republika stala členem Severoatlantické aliance. Sovětský blok reagoval na tyto skutečnosti ustavením vojenského uskupení – Varšavské smlouvy, kterou 14. května 1955 podepsaly Albánie, Bulharsko, Německá demokratická republika, Polsko, Rumunsko, Maďarsko, Československo a Sovětský svaz. Dosavadní bilaterální vojenské svazky byly Sověty transformovány v komplexní systém se společným velením, doktrínou a strategií.
Evropské hospodářské společenství
Dne 25. března 1957 bylo podpisem Římských dohod vytvořeno Evropské hospodářské společenství (EHS) a Evropské společenství pro atomovou energii (EUROATOM). Prvními členy byly státy Montánní unie. EHS se zavázalo prohloubit již existující spolupráci v rámci Společenství uhlí a oceli, realizovat společnou zemědělskou, dopravní a celní politiku, umožnit volný pohyb pracovních sil a kapitálu. Velká Británie odmítla účast v EHS a usilovala o zformování alternativního celku. Výsledkem bylo založení Evropského sdružení volného obchodu (ESVO) v r. 1959. Jeho členy se staly Dánsko, Finsko, Lichtenštejnsko, Island, Norsko, Portugalsko, Rakousko, Švédsko, Švýcarsko a Velká Británie. V roce 1961 Macmillanova vláda v Londýně EHS požádala o přijetí. Jelikož Francie její přihlášku dvakrát vetovala, stalo se Spojené království členem EHS až v roce 1973, společně s Dánskem a Irskem. Řecko bylo přijato v roce 1981, Španělsko a Portugalsko v roce 1986. Již v roce 1967 se Montánní unie, EHS a Euratom sloučily v širší organizaci Evropského společenství (ES). Jeho cílem se stala úplná hospodářská a politická integrace členských států ve smyslu Římských dohod, přičemž základními zásadami Společenství se staly právní stát, občanská demokracie a tržní hospodářství. V roce 1986 byl podepsán členskými státy ES tzv. Jednotný evropský pakt. Ten zvýraznil roli všestranné mezinárodní integrace a vytvořil legislativní rámec pro dlouhodobý proces sbližování hospodářských a politických struktur členských zemí ES.
V březnu 1953 zemřel ve své rekreační rezidenci v Kuncovu J. V. Stalin. S jeho smrtí narůstala v satelitních zemích nespokojenost, jež se měnila v projevy politického nesouhlasu s komunistickou totalitou.
Východoněmecká revolta
K prvnímu otevřenému střetu v červnu 1953 došlo v Československu, kde po provedení měnové reformy propukly protestní stávky. V Německé demokratické republice se šířila nespokojenost se špatnými životními podmínkami. V této situaci vyvolalo rozhodnutí vlády o upevnění pracovních norem vlnu skutečného lidového odporu. Ministerská rada vyhlásila v celé zemi výjimečný stav. Sovětské tankové jednotky dělnickou revoltu potlačily.
XX. sjezd KSSS
V únoru 1956 na XX. Sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu Chruščov vyložil, že klíčem k předpokládaným reformám se má stát veřejná kritika mocenských praktik J. V. Stalina – tzv. kritika kultu osobnosti. Medializace projevu byla přísně zakázána. XX. Sjezd také formuloval novou koncepci sovětské zahraniční politiky. Byla opuštěna teorie o imperialistickém obklíčení. Studená válka tak získala nový rozměr, neboť obě velmoci nyní soupeřily o začlenění těch či oněch mimoevropských teritorií do orbit svého vlivu.
Polský říjen v r. 1956
V polské Poznani bylo na sklonku června r. 1956 brutálně potlačeno Manifestační vystoupení tamních dělníků bezpečnostními silami. Po tomto masakru se prohloubily spory uvnitř stranické špičky. Konfrontace vyvrcholila v říjnu 1956. Na připravovaném plénu ústředního výboru Polské sjednocené dělnické strany se chtěli stalinisté zmocnit všech klíčových mocenských pozic ve vedení strany a státu. Vůdčímu představiteli reformní skupiny W. Gomulkovi se však podařilo přesvědčit Chruščova o nezbytnosti kádrových změn v polském stranickém vedení. Na nočním zasedání pléna PSDS sověti neočekávaně podpořili Gomulkovo seskupení. Gomulka se po svém zvolení vrátil k mírně modifikovaným principům diktatury proletariátu.
Maďarské povstání
V Maďarsku byl Stalinovým prokonzulem Matyás Rákosi. Své postavení vůdce Maďarské socialistické strany (MSS) si udržel i po prvním sovětském „tání“ v roce 1953. Petöfiho kroužek tvořil opoziční inteligenci. Na urychleně svolaném plénu ÚV MSS podal Rákosi – na nátlak sovětů – ze zdravotních důvodů demisi a okamžitě byl poslán do politického vyhnanství v SSSR. Novým tajemníkem strany se stal Ernö Gerö. Stejně jako ve všech destalinizačních opatřeních po XX. Sjezdu KSSS, tak ani tentokráte nedokázala sovětské vedení překročit limity kosmetických úprav. Na 23. října svolal „Petöfiho kroužek“ manifestaci solidarity. Původní studentská akce přerostla ve shromáždění asi 200 tis. obyvatel hlavního města, které požadovalo jmenování rehabilitovaného Imre Nagye předsedou maďarské vlády, odchod sovětských jednotek ze země, obnovení skutečné národní nezávislosti. V noci na 24. října byla vytvořena nová vláda v čele s Imrem Nagyem, ale soubežně byla Moskva požádána o vojenskou pomoc. Nad ránem vjely do hlavního města první sovětské tanky. V průběhu demonstrace před budovou parlamentu byli kulometnou palbou napadeni hlídkující sovětští vojáci. Ti okamžitě střelbu opětovali (60 zabitých demonstrantů). Původní manifestace se změnila v lidovou revoluci. Chruščov se rozhodl přistoupit k silovému řešení a opakovat vojenský zásah. Imre Naty 1. listopadu 1956 proklamoval neutralitu své země a oznámil její vystoupení z Varšavské smlouvy. Moskva tak získala zelenou k akci. Maršál Malenkov doporučil do čela vlády ministerského předsedu Jánose Kádára. Spojené státy odmítly jakoukoli angažovanost v maďarském povstání. I přes proklamovanou „doktrínu osvobození“ Spojené státy, NATO i západní Evropa de facto akceptovaly bipolární uspořádání světa a Maďarsko i po svém apelu k OSN zůstalo samo. Nad ránem 4. listopadu začal druhý masivní sovětský útok. Boje trvaly celý týden. Kádárova vláda přesídlila do Budapešti a v rozmezí let 1956 až 1963 bylo za „kontrarevoluční činnost“ popraveno 600 osob.
V červnu 1957 musel N. S. Chruščov čelit pokusu neostalinistické skupiny Malenkova, Molotova a Kaganoviče o vnitrostranický puč a i v následujících letech byl nucen brát ohled na klanová seskupení ve stranickém vedení. Tento stálý vnitropolitický zápas měl být ovlivněn zdánlivě nekompromisní zahraniční politikou, jejíž případný úspěch mohl absorbovat kritickou aktivitu Chruščovových odpůrců. Paradoxním cílem této razantní politiky bylo navázání dialogu se Spojenými státy a dosažení stability v mezinárodních vztazích, s následným uvolněním prostoru pro pokračování vnitřních reforem.
Sovětsko-čínské schizma
Mao Ce-tungova úporná snaha o radikální přestavbu čínské společnosti vyústila v roce 1958 v experiment tzv. Velkého skoku. Většinová rolnická populace byla organizována do lidových komun. Specifická kolektivizace zemědělství, mobilizace pracovních sil bez jakéhokoli hmotného stimulu, odstranění trhu, byrokratické přerozdělování produktů přivodily okamžité zhroucení čínského hospodářského mechanismu. Oběťmi rozsáhlého hladomoru v letech 1959 – 1960 se staly desítky milionů lidí. Začala i sovětsko-čínská roztržka, která postupně získala podobu ideologického schizmatu. Mao zásadně nesouhlasil s kritikou tzv. kultu osobnosti. Moskva prozatím Maovy četné výhrady vůči své vnitřní a zahraniční politice přehlížela a ještě 15. října 1957 podepsala s Čínskou lidovou republikou rozsáhlou dohodu o modernizaci jejího zbrojního průmyslu. Chruščov rozhodně odmítl předat do čínských rukou atomové zbraně. Jistou kompenzací byla smlouva o sovětské technické pomoci při výstavbě 125 průmyslových podniků v Číně. Dne 23. srpna letecké síly Čínské lidově osvobozenecké armády začaly opět bombardovat ostrovy Quemoy a Matsu. Bylo to demonstrativní balancování na okraji války, které mělo narušit začínající dialog mezi Sovětským svazem a Spojenými státy a přimět Moskvu k odvolání jaderného embarga. Chruščov se kriticky vyjádřil o Velkém skoku. Tím vyhrotil existující mocenský konflikt, který se dotýkal nejen odlišného přístupu k aktuálním otázkám války a míru, ale i vztah ke třetímu světu, získal rozměr veřejného scholastického sporu o základních článcích marxisticko-leninské víry. V červenci 1960 proto Moskva odvolala z Čínské lidové republiky všechny své experty a techniky. Za úsvitu 16. října 1964 realizovala Čína v poušti Lobnor svůj první jaderný pokusný výbuch, a celému světu se tak představila jako samostatná a nezávislá síla.
Druhá berlínská krize
Existující strategickou nerovnováhu umocnilo rozhodnutí NATO z prosince 1957 o rozmístění amerických jaderných raket středního doletu v západní Evropě. Moskva se nejprve pokusila čelit hrozícímu nebezpečí tzv. Rapackého plánem na vytvoření bezjaderného pásma ve střední Evropě. Západní mocnosti ideu absence atomových zbraní v Československu, Polsku, Spolkové republice a v NDR striktně odmítly s poukazem na převahu Varšavské smlouvy v konvenčních silách. Dne 28. 10. 1958 SSSR odeslal západním velmocem ultimátum o západním Berlíně. Začala druhá berlínská krize. Chruščov vystoupil s návrhem na přeměnu západního Berlína ve svobodné a demilitarizované město. Rada NATO sovětskou iniciativu negovala. Chruščov ji opakoval 10. ledna 1959, rozšířenou o nový návrh na uzavření mírové smlouvy s oběma německými státy. Usiloval o zahájení zásadního rozhovoru se Spojenými státy. Stále zde byla možnost dosáhnout prostřednictvím mírové smlouvy vyčlenění Spolkové republiky ze západoevropských a atlantických struktur. Několikráte opakovanou výzvu nemohl Západ ignorovat, a tak 11. května 1959 začala v Ženevě další konference ministrů čtyř mocností o německé a berlínské otázce. V polovině září 1959 přijal prezident D. Eisenhower Chruščova na návštěvě Spojených států. Další diskuse na téma Berlín měly být vedeny na setkání čtyř mocností v květnu 1960 v Paříži. Summit se však nekonal, neboť sovětská protivzdušná obrana sestřelila poblíž Sverdlovska americké špionážní letadlo U-2. Následná válka slov přiměla Chruščova odvolat pařížskou schůzku. Po zvolení J. F. Kennedyho americkým prezidentem vyslovil Chruščov své přání setkat se s novým prezidentem. Setkání bylo stanoveno na 3. a 4. června 1961 ve Vídni. Chruščov vymezil tři okruhy aktuálních problémů – Laos, německá otázka a zákaz jaderných zkoušek. Kennedyho ale více zajímala perspektiva americko-sovětských vztahů. Chruščovovi se podařilo stočit řeč na kauzu západního Berlína. Shrnul předchozí sovětské návrhy a opakoval základní tezi o mírové smlouvě s oběma německými státy. Pokud by Západ odmítl toto řešení, hodlal Sovětský svaz podepsat do 1. prosince 1961 separátní mírovou smlouvu s NDR. Kennedy prosazoval spíše potvrzení dosavadního statu quo. Rozhovor vyústil ve vzrušenou výměnu názorů a Chruščov dokonce prohlásil, že má-li vzniknout kvůli Berlínu třetí světová válka, nechť vznikne. Kennedy poté zvolil radikální alternativu. V případě sebemenšího ohrožení spojeneckých práv v západním Berlíně měla být do města vyslána americká tanková brigáda. Pokud by narazila na ozbrojený odpor Rusů, následoval by jaderný úder vůči jedné ze sovětských vojenských základen na území NDR. Chruščov reagoval okamžitě. Dne 5. srpna 1961 dostal W. Ulbricht zelenou k výstavbě zdi, která by oddělila východní část Berlína od spojeneckých sektorů. V noci z 12. na 13. srpna se berlínská zeď stala realitou. Budovaný betonový val se stal skutečným symbolem studené války a přispěl k utužení statu quo ve střední Evropě.
Jaderná strategie Kennedyho administrativy
Tato skutečnost ovlivnila i strategickou koncepci hromadné odvety – Masive Retaliation, která se v lednu 1954 stala nedílnou součástí zahraničně politické orientace Eisenhowerovy vlády. Jedinou odpovědí na případnou agresi Sovětského svazu mělo být masivní nasazení jaderných sil Severoatlantické koalice a totální zničení protivníkova vojenského a ekonomického potenciálu. Přijaté postuláty převahy a nezranitelnosti byly však zpochybněny vypuštěním sovětské umělé družice Sputnik v říjnu 1957. Tím prokázala i praktickou schopnost bezprostředního ohrožení Spojených států. Již ve svém prvním poselství z 30. ledna 1961 J. F. Kennedy požadoval nejen posílení jaderné převahy a výrazné zvýšení výroby všech typů raketových střel, ale i posílení konvenčního arzenálu a jeho mobility. Krátce po nástupu do Bílého domu jmenoval Tailora svým vojenským a zpravodajským poradcem. V nové studii bylo navrženo oddělit ryze vojenské objekty protivníka od jeho městských aglomerací, maximálně šetřit civilní obyvatelstvo, udržet kontrolu nad veškerou bojovou činností a uchovat strategickou zálohu pro případný druhý úder. Zásadním faktorem se stalal schopnost druhého jaderného úderu. V tomto duchu byla koncipována i nová strategie Kennedyho administrativy, které se dostalo názvu doktrína pružné reakce. Tato doktrína ovlivnila i dosavadní rozdělení v atlantické strategii štítu a meče. Na zasedání Rady NATO v prosinci 1962 byla přijata zásadní změna: mečem se nyní měly stát silné konvenční armády koalice, schopné čelit – pod ochranným štítem jaderných zbraní – branným silám Varšavské smlouvy. V souvislosti s pružnou reakcí se v r. 1967 stala základem bezpečnostní politiky NATO tzv. Harmelova doktrína, která na jedné straně sledovala zachování přiměřené vojenské síly aliance nutné k odstrašení agrese Varšavské smlouvy, ale na straně druhé usilovala o stabilitu mezinárodních vztahů v rámci bipolárního systému. Součástí strategického potenciálu Západu byly i jaderné prostředky Velké Británie a Francie. V prosinci 1962 souhlasil Kennedy s vyzbrojením britských ponorek – operujících pod velením NATO – jadernými raketami Polarit. Proti nassauské anglo-americké dohodě ostře vystoupil generál Charles de Taille. Proto také v lednu 1963 vetoval britskou přihlášku do EHS a ještě v témže měsíci podepsal s Konradem Adenauerem tzv. Elysejskou dohodu o politické spolupráci obou zemí. Francie nakonec v letech 1966 – 1967 odešla z integrovaných vojenských struktur NATO a demonstrativně obnovila plnou suverenitu svého vlastního území.
Karibská krize
Po skončení druhé světové války se v Latinské Americe zcela prosadil vliv Spojených států. V září 1947 byl ustanoven kontinentální vojenský svazek, tzv. Pakt z Rio de Jančára a v politické rovině byl tento bezpečnostní systém podpořen v dubnu 1948 vznikem Organizace amerických států (OAS). Přílišná obava Spojených států z šíření levicového či případně i komunistického vlivu na západní polokouli vedla Washington až k toleranci vůči existenci diktátorských režimů ve Střední Americe i na jihoamerickém kontinentu.
Soustavu meziamerických vztahů výrazně zasáhly události na Kubě. Tamní občanská vláda byla v březnu 1952 svržena vojenským převratem někdejšího prezidenta Fulgencia Batisty. Proti jeho diktatuře se postavilo Hnutí mládeže století v čele s Fidélem Castrem a Abelem Santamariou. Tato organizace připravila a provedla 26. července 1953 ozbrojený útok na kasárna Moncada v Santiagu de Cuba. Akce se nezdařila. Fidel Castro byl zajat a postaven před soud. Jeho obhajovací řeč se stala programem reorganizovaného Hnutí, které do svého názvu přijalo datum 26. července. Po amnestii v r. 1955 odjel Castro do zahraničí. V mexickém exilu připravil další ozbrojené vystoupení proti Batistově diktatuře. To započalo v lednu 1957 v pohoří Sierry Maestry partyzánskou válkou. Ta trvala dva roky, postupně se rozšířila po celém ostrově a skončila v lednu 1959 vítězstvím povstalců. V čele nové revoluční vlády posléze stanul Fidel Castro. Její pozemková reforma, jakož i pozdější znárodnění severoamerických cukrovarů a těžebních společností vyvolaly podrážděnou reakci Spojených států, která v lednu 1961 vyústila v přerušení diplomatických styků s Kubou. Castro původně nebyl komunistou, ale poté co se rozhodl čelit americkému tlaku příklonem k Moskvě, rozhodl se převzít i marxisticko-leninskou ideologii. Organizace amerických států reagovala na tuto skutečnost formulací principu neslučitelnosti: příklon kteréhokoli státu západní polokoule k marxismu a totalitarismu sovětského typu byl chápán jako neslučitelný s členstvím v OAS. Na základě této klauzule byla Kuba vyloučena z meziamerického systému a byly vůči ní uplatněny hospodářsko-politické sankce. Rozhodnutí o umístění jaderných raket středního doletu na Kubě mělo upevnít Chruščovovu pozici doma i v zahraničí. První sovětské jednotky přistály v kubánských přístavech v srpnu 1962 a již v polovině října byly první raketové komplexy instalovány u San Cristóbalu, nikdy však nedošlo k jejich kompletaci s jadernými hlavicemi. Ty byly po celou dobu krize přísně střeženy v přístavu Mariel. Severoamerické špičky zvažovaly dvě alternativní reakce –přímé vojenské napadení ostrova, či jeho blokádu. Prezident zvolil blokádu. Moskva se zavázala odvézt jaderné zbraně z Kuby a Kennedy slovně garantoval bezpečnost ostrova. V tajném dodatku se Spojené státy zavázaly k likvidaci svých raket v Anatolii. Oba státníci také za karibskou krizi zaplatili – Kennedy smrtí v Dallasu a Chruščov svým náhlým politickým pádem v r. 1964. Nástup Johnsonovy administrativy znamenal ústup od podpory občanské demokracie, který se projevil v tzv. Mannově doktríně, která opět podpořila diktátorské režimy a tolerovala násilné vojenské převraty.
Válečný konflikt umocnil zájem mocností antihitlerovské koalice o ropné zdroje blízko- i středovýchodního regionu. Dne 8. srpna 1944 byla ve Washingtonu podepsána anglo-americká dohoda o koordinaci prospektorské a těžební aktivity obou států v oblasti Perského zálivu a na Arabském poloostrově. O týden později adresoval L. P. Berija Stalinovi a Molotovovi zvláštní memorandum o ropné otázce. Požadoval urychlené prosazení sovětských mocenských a surovinových zájmů v Íránu. Apel Biltmorského programu z května 1942 – důraz na vytvoření samostatného státu Izrael cestou ozbrojeného boje jak s Brity, tak s Araby – rezonoval na londýnském sionistickém kongresu v létě roku 1945. „Židovská agentura“ kategoricky požadovala okamžité prohlášení Palestiny za ryze židovský stát.
Vznik státu Izrael
Nová fáze úsilí o Erec Jisrael začalo v noci z 31. října na 1. listopadu 1945, kdy ozbrojené složky Hagana, Irgun Zvai Leumi a Steinova organizace zahájily gerilovou válku s britskou mandátní správou. Spojené státy akceptovaly záměry „Židovské agentury“ a prezident Harry Truman již od postupimské konference požadoval otevření Palestiny masovému židovskému přistěhovalectví. Také Sovětský svaz podpořil emancipační úsilí Židů, přestože Andrej Zdaniv na domácí půdě již v srpnu 1946 zahájil brutální šovinistickou kampaň proti tzv. židovskému nacionalismu. Moskva se orientací na Erec Jisrael snažila o rozšíření svého vlivu ve Středozemí a na Blízkém východě. Ve Velké Británii byla situace odlišná. Attleeho vláda se snažila – s poukazem na reálné nebezpečí sovětského průniku na Blízký východ – přesvědčit Washington o geostrategickém významu proarabské orientace. Londýn však neunesl tíhu mnohostranné zainteresovanosti a v únoru 1947 předal odpovědnost za řešení palestinské otázky do rukou OSN. Ta rozhodla v listopadu 1947 rozdělit mandátní území na židovskou a arabskou část. Okamžitou odpovědí byl prudký ozbrojený konflikt mezi oběma etnickými komunitami o změnu navrženého teritoriálního uspořádání. Židé začali postupně přebírat kontrolu strategických bodů. Dne 14. května 1948 oznámil vůdčí představitel sionistického hnutí David Ben Gurion vznik státu Izrael, který byl hned následujícího dne napaden koalicí Egypta, Zajordánska, Iráku, Sýrie a Libanonu. Začala první arabsko-izraelská válka, ve které se významně angažovalo i Československo, a to jak svými dodávkami zbraní Izraeli, tak i výcvikem izraelských pilotů. Tato podpora, jež byla realizována i po Úkomunistickém převratu v únoru 1948, byla v souladu se Stalinovou představou Izraele jako případného sovětského spojence na Blízkém východě. Izraelská armáda přešla v červenci 1948 do protiútoku a do konce roku dovedla válku do vítězného konce. Na jaře 1949 byly na Rhodu podepsány dohody o příměří. Izrael uhájil svou existenci a získal i část území, které mělo původně připadnout arabskému státu v Palestině, k jehož ustavení však tehdy nedošlo. Snaha o získání hospodářské pomoci a bezpečnostních záruk přivedla nový stát do orbity amerického vlivu. Výsledkem byla jak vlna stalinského antisemitismu, tak postupná orientace Moskvy na arabské osvobozenecké hnutí a jeho protiizraelské zaměření.
Suezská krize
Sovětský svaz podpořil plukovníka Gamála Abdala Násila, jehož autoritativní vláda v Egyptě vzešla z vojenského převratu v r. 1952. Prodej československých zbraní Káhiře v letech 1955-1956 vyvolal politickou krizi a Západ odmítl financovat Násirův prestižní projekt výstavby přehradní nádrže v Asuánu na Nilu. Potřebné finanční zdroje byly poté nalezeny v ziscích, jež plynuly ze znárodnění Suezského průplavu. Velká Británie a Francie se rozhodly pro odvetnou vojenskou akci a získaly pro svůj plán i Izrael. Izraelské ozbrojené síly zaútočily na konci října na Sinaji a postoupily až k Suezu. Jejich jednotky se vylodily 5. a 6. listopadu v Port Saidu a pokusily se obsadit průplavové pásmo. Proti této akci se však postavily Spojené státy a přiměly své evropské partnery k ústupu. Bez ohledu na probíhající intervenci proti maďarskému povstání se v suezské krizi prosadil i Sovětský svaz, jehož námořní a pozemní síly demonstrovaly podporu Násirovu režimu. Dne 7. listopadu útočníci kapitulovali a britský ministerský předseda A. Eden ještě téhož dne podal demisi. V prosinci byla obnovena demarkační linie z roku 1949. Spojené státy se v Eisenhowerově doktríně z 5. ledna 1957 zavázaly k hospodářské a vojenské pomoci zemím Blízkého a Středního východu. Formálně byla tato doktrína namířena proti šíření sovětského vlivu v arabském prostředí, ale sledovala i oslabení pozic obou bývalých koloniálních mocností.
Nepříliš úspěšně byla Eisenhowerova doktrína realizována v Jordánsku za tzv. syrské krize na podzim r. 1957 a především v občanské válce v Libanonu. Vylodění americké námořní pěchoty v Bejrútu v polovině července 1958 nepřineslo očekávaný politický efekt a po jejím stažení v říjnu téhož roku nebyla Eisenhowerova doktrína již uplatňována. Naproti tomu se Spojené státy prosadily v Íránu. V r. 1955 Írán přistoupil k tzv. Bagdádskému paktu a 5. března 1959 podepsal spojeneckou smlouvu s USA. Pád monarchie v Iráku v červenci 1958 ovšem znehodnotil Bagdádský pakt, který byl původně koncipován jako severní obranná bariéra blízko- a středovýchodních států proti penetraci Sovětského svazu. Úkoly Bagdádského paktu mělo převzít nové seskupení Turecko, Írán, Pákistán a Velká Británie s přidruženým členstvím Spojených států, nazvané CENTO (Central Treaty Organization), ale od svého vzniku bylo mrtvě narozeným dítětem. Svoji činnost formálně ukončilo po íránské revoluci v roce 1979.
Šestidenní válka
Odpovědí na Eisenhowerovu doktrínu bylo v únoru 1958 spojení Egypta a Sýrie v celek Sjednocené arabské republiky. V březnu téhož roku se ve formě federace připojil i Jemen. V novém státním útvaru dominoval Egypt, ovšem nerespektoval historické, národní, politické a sociální zvláštnosti Sýrie. Dekrety o znárodnění bank, pojišťoven a zbrojního průmyslu vyvolaly prudkou vnitropolitickou krizi. Na konci září 1961 proběhl v Damašku vojenský převrat a jeho organizátoři oznámili vystoupení Sýrie ze svazu s Egyptem. V prosinci 1961 se sice oddělil i Jemen, ale od jara následujícího roku čelila egyptská armáda v Jemenu nástupu imána al-Badra, kterého podporovala Saúdská Arábie. Pro Egypt a posléze i pro Sýrii byl nový válečný konflikt s Izraelem bezpečnostním ventilem kumulovaného vnitřního napětí. Oba státy se snažily prokázat svou vůdčí roli v panarabském hnutí; odtud plynula i demonstrativní podpora palestinským silám. V červnu 1964 byla na prvním zasedání Palestinské národní rady v Jeruzalémě založena Organizace pro osvobození Palestiny (OOP). Programovým cílem OOP bylo zničení Izraele a vytvoření palestinského státu. Mezi jejími protektory dominoval Násirův Egypt. Napětí mezi Izraelem a jeho sousedy gradovalo v prvních měsících roku 1967. Syřané, kteří 4. listopadu 1966 podepsali s Egyptem dohodu o válečné spolupráci, dělostřelecky ostřelovali z Golanských výšin Horní Galileu a údolí Jordánu. Násir postupně koncentroval na Sinaji značnou vojenskou sílu.
Dne 20. května 1967 obsadili egyptští výsadkáři strategicky významný Šarm aš-Šajch na jižním cípu Sinajského poloostrova a Káhira vyhlásila blokádu Akabského zálivu a Tiranské úžiny. V arabských zemích vládla válečná nálada a leitmotivem propagandy bylo zahnání Židů do moře a zničení izraelského státu jednou provždy. Nad ránem 5. června 1967 zničili letci generála Mordechaje Gura většinu egyptského, syrského a jordánského letectva na jeho základnách. Izraelské pozemní síly nejprve zaútočily na Sinaji a po třech dnech těžkých bojů obsadily východní břeh suezského kanálu. Již 7. června byla svatá místa opět v rukou Židů. Arabské státy byly v průběhu čtyř až pěti dnů poraženy a vlády Egypta a Jordánska se obrátily na OSN s žádostí o zprostředkování příměří. Izrael přijal výzvu Rady bezpečnosti k zastavení palby a válka formálně skončila 10. června. Vítěz kontroloval Sinajský poloostrov, uvolnil Akabu, okupoval pásmo Gazy a obsadil západní břeh Jordánu s Jeruzalémem a Golany. Stínem tohoto velkého úspěchu bylo znásobení počtu palestinských uprchlíků a jejich trvalá traumatizace, která byla živnou půdou pro politický terorismus. Sovětská politická garnitura se snažila poskytnout arabským spojencům, zvláště Egyptu a Sýrii, maximální vojenskou a diplomatickou pomoc. Sověti i nadále prosazovali politické řešení konfliktu a odmítali arabské představy o ozbrojené revanši. Dne 16. listopadu 1967 vyjádřil Brežněv své zklamání z reakcí arabských zemí, které nevyužily nabídek OSN ke zprostředkování mírového jednání. Násir se snažil o obnovení ozbrojené konfrontace s Izraelem a až do své smrti v roce 1970 vedl tzv. opotřebovávací válku, která přiměla Tel Aviv vybudovat podél celého suezského průplavu tzv. Bar Levovu linii. Na místní egyptské útoky na Suezu Izrael odpovídal tvrdými leteckými útoky proti egyptským městům.
Jomkipurská válka a její důsledky
Egypt a Sýrie se nechtěly smířit s porážkou v šestidenní válce a připravovaly odvetu. V roce 1973, na židovský svátek Jom Kipur, tj. 6. října, překročila egyptská armáda Suez a Syřané zaútočili na Golany. Izrael úspěšně odrazil útok a převzal iniciativu.
Jakmile vojáci s Davidovou hvězdou začali vítězit a ohrozili Damašek i Káhiru, začal se Sovětský svaz výrazně angažovat a prosazoval zásah OSN. Spojené státy byly odhodlány zabránit jakékoli sovětské akci na Blízkém východě. Vyvinuly nátlak na Izrael a požadovaly na vládě Goldy Meirové okamžité zastavení bojů. Palba byla zastavena a egyptsko-izraelské příměří bylo podepsáno 11. listopadu 1973. V září 1978 v Camp Davidu byla dojednána mírová dohoda mezi Egyptem a Izraelem, která byla oficiálně podepsána ve Washingtonu v březnu 1979. Izrael vrátil Egyptu Sinajský poloostrov a na západním břehu Jordánu měla převzít moc autonomní arabská správa. Tato část smlouvy však tehdy nebyla dodržena. OOP však mírovou dohodu z Camp Davidu odmítla a pokračovala v teroristické aktivitě proti Izraeli. OOP uznala v r. 1988 existenci Izraele a výměnou získala příslib vytvoření základů vlastního státu v pásmu Gazy a na západním břehu Jordánu. Mírové urovnání odmítly militantní islámské organizace Hizballáh a Hamás, které pokračovali v útocích proti Izraeli.
Válka v zálivu
V 19. století Vietnam náležel do čínské zájmové sfére, ale souběžně přijímal vazalský tribut od vládců Laosu a Kambodži. Francie zahájila koloniální expanzi do této části jihovýchodní Asie v roce 1858 a postupně se jí zmocnila. Vietnam, rozdělený na protektoráty Annam a Tonkin a kolonii Kočinčínu, se v roce 1887 stal součástí Indočínské unie. Po kapitulaci Francie v červnu 1940 se v Indočíně prosadilo Tokio. O budoucnosti poloostrova diskutovaly i mocnosti antifašistické koalice. Velká Británie doporučovala návrat k předválečnému statu quo, Spojené státy uvažovaly o mezinárodním svěřenectví s perspektivou pozdější emancipace. Obě velmoci vymezily v jihovýchodní Asii vojenské operační zóny, přičemž dělící linie ve Vietnamu probíhala podél 16. rovnoběžky. Z iniciativy vůdčího představitele indočínské komunistické elity Ho Či Mina se v severním Vietnamu zformovala v r. 1941 „Liga boje za nezávislost“ (Viet Minh). Aktivita Viet Minhu byla namířena proti japonsko-francouzskému kondominiu.
V březnu 1945 Japonci obsadili strategicky významné body v Kočinčině, Kambodži a posléze i v Annamu. Tak byla přerušena dosavadní kontinuita koloniální nadvlády Francie. Z podnětu Tokia vyhlásil císař Bao Dai nezávislost Annamu a Tonkinu a s obdobnou emancipační deklarací vystoupili kambodžský panovník Norodom Sihanuk a Iaoský král Sisavang Vong. Pod přímou japonskou správou zůstala pouze Kočinčína. Získaná samostatnost indočínských zemí byla podmíněna úzkou spoluprací s Japonskem. De Gaullova Francie již 24. března 1945 deklarovala poloautonomní status Indočíny, čímž chtěla blokovat Rooseveltův projekt svěřenectví a směřovala k obnovení své koloniální suverenity na celém teritoriu poloostrova. Konference v Postupimi potvrdila předchozí rozhodnutí o dělící čáře na 16. rovnoběžce. Po jaderných roznětech nad Hirošimou a Nagasaki, v polovině srpna 1945, Japonsko požádalo o mír a 2. září podepsalo kapitulaci. Ještě před příchodem spojeneckých sil se Viet Minh zmocnil Hanoje. Prozatímní vládu vytvořili představitelé Viet Minhu. Japonci ponechali Viet Minhu volné ruce, Američané a Číňané také nezasahovali a Francouzi tuto možnost prozatím neměli. Dne 2. září 1945 vyhlásil Ho Či Min v Hanoji nezávislost Vietnamské demokratické republiky.
První indočínská válka, 1946-1954
Přesně devět dní se mohl Vietnam těšit z iluze státní samostatnosti. Od 11. září 1945 okupovali severní část země až po 16. rovnoběžku Číňané a o den později se na jihu vylodily britské jednotky. Nakonec britský ministr zahraničí Bevin podepsal 9. října se svým francouzským protějškem dohodu o odpovědnosti Paříže za správu vietnamského teritoria jižně od 16. rovnoběžky. S touto záštitou zahájil generál Phillipe Marie Leclerc novou fázi dobývání Indočíny a do konce roku 1945 se mu podařilo obsadit většinu měst a všechny strategické komunikační uzly na jihu země. V lednu 1946 přinesly volby vítězství Viet Minhu. Ho Či Minova vláda se soustředila na konsolidaci svého vlivu na sever od 16. rovnoběžky. Mezitím také skončila čínská okupace. Zmocněnec Paříže Jean Sainteny podepsal 6. března dohodu o uznání nezávislosti Vietnamské demokratické republiky a o jejím začlenění do Francouzské unie. Litera této dohody uznávala integritu Annamu a Tonkinu, kdežto o budoucím statusu Kočinčíny mělo rozhodnout referendum. Francie však nerespektovala výsledky dosaženého kompromisu a v červnu 1946 iniciovala vznik tzv. Kočinčínské republiky. Téměř současně překročil Leclerc 16. rovnoběžku a zahájil postup na Hanoj a Haiphong. Francie již směřovala k otevřenému válečnému střetu. Bombardováním Hanoje a Haiphongu v listopadu 1946 začala první indočínská válka. V kontextu studené války a pod tlakem Spojených států Paříž nicméně revidovala své původní představy o obnovení své někdejší koloniální suverenity v Indočíně a přistoupila nyní k formování závislých států, které by dokázaly zadržet případný tlak komunistů. Bao Daiem bylo 8. března 1949 stvrzeno nové státoprávní uspořádání Vietnamu a jeho přidružení k Francouzské unii. Obdobně byla 19. července deklarována nezávislost Laosu a 8. listopadu Kambodže. Čínská lidová republika uznala Ho Či Minovu vládu již v lednu 1950 a začala jí také všestranně pomáhat. Jakmile byly patrné první výsledky čínské vojenské pomoci, angažovaly se v Indočíně i Spojené státy na spolupráci s Francií. Jedině v Kočinčině byla vojensko-politická pozice Francie pevná. Francie v říjnu 1953 potvrdila úplnou suverenitu Kambodže i v otázkách soudnictví, zahraniční politiky, války a míru. Dne 22. října 1953 podepsala Francie obdobnou smlouvu i s Laosem. Viet Minh pronikl do Annamu a jižního Laosu a o Vánocích roku 1953 rozdělil Indočínu na dvě části. Proti možné americké intervenci v Indočíně se však postavil Kongres. Britský premiér W. Churchill odmítl americký návrh na zformování záchranné aliance, která by podpořila Francii. Dne 12. března 1954 severovietnamská armáda zahájila útok na francouzskou posádku v pevnosti Dien-bien-phu. Dne 7. května 1954 Francouzi kapitulovali. Poslední francouzskou operací byl ústupový manévr, zahájený 11. června 1954, který měl zabezpečit stažení všech jednotek z Tonkinu.
Ženevská konference o Indočíně
Konference v Ženevě byla zahájena 26. dubna 1954. Za jednacím stolem zasedli J. F. Duplex, V. M. Molotov, A. Eden, G. Bidault a Čou En-laj. V korejské otázce nebylo nalezeno schůdné řešení, které by zásadním způsobem modifikovalo křehké příměří z Pchanmundžonu, a konference se posléze soustředila na hledání východisek z indočínské krize. Závěrečné dohody byly definitivně podepsány 21. července 1954. Bylo dosaženo zastavení palby v Indočíně, přičemž dělící čárou ve Vietnamu se stala
17. rovnoběžka. Vojska Viet Minhu měla odejít na sever a francouzské jednotky na jih od této zeměpisné souřadnice. Vyhlašovala neutralitu Kambodže a Laosu a požadovala okamžité stažení všech cizích ozbrojených sil. Vietnamu měl být v nadcházejících dvou letech sjednocen svobodnými celovietnamnskými volbami. Spojené státy odmítly uznat závaznost ženevských dohod, ale prohlásily, že jejich „uplatňování nebudou narušovat“. Formálním sesazením císaře Bao Daie v říjnu 1955 vznikla Vietnamská republika a její existenci smluvně garantovaly Spojené státy. V září 1954 byla založena Obranná organizace pro jihovýchodní Asii (SEATO). Ustavující akt v Manile podepsala Austrálie, Filipíny, Francie, Nový Zéland, Pákistán, Thajsko, USA a Velká Británie. V říjnu 1954 potvrdila Ho Či Minova vláda kontinuitu Vietnamské demokratické republiky z roku 1945.
Druhá indočínská válka
Volba někdejšího císařského notábla a katlíka Ngo Dinh Diema do čela státu nebyla příliš šťastným řešením. Problémem byl jeho trvale nepřátelský vztah vůči většinové buddhistické komunitě. Spojené státy však považovaly Diema za spolehlivou oporu svého úsilí o vybudování protikomunistické bariéry v jihovýchodní Asii.
Ho Či Min manévroval mezi Moskvou a Pekingem. V nově zvoleném politickém bytu se prosadila pročínská skupina, která se rozhodla pro vojenské řešení indočínské otázky. V prosinci 1960 bylo oznámeno založení „Národní fronty osvobození jižního Vietnamu.“ Souběžně s touto propagandistickou aktivitou byla zahájena partyzánská válka. Diemova všestranná neschopnost byla v roce 1963 konfrontována s buddhistickou revoltou ve starém císařském městě Hue. Za této situace se Američané v září 1963 od Ngo Dinh Diema distancovali a orientovali se na skupinu saigonských generálů. S požehnáním CIA provedla jihovietnamská armádní špička 1. listopadu vojenský převrat. Moci se ujala generálská junta. „Národní fronta osvobození“ rozhodla vyslat přes 17. rovnoběžku další severovietnamské divize.
Dne 7 srpna 1964 schválil kongres USA „tonkinskou rezoluci“, která poskytlo L. Johnsonovi oprávnění k zahájení vojenských akcí vůči severnímu Vietnamu. Důvodem k prezidentovu rozhodnutí byla tzv. teorie domina, tj. obava, že zvítězí-li komunismus v jedné zemi, nastane řetězová reakce „pádů“ dalších zemí.
Moska přes neustále zdůrazňovanou solidaritu s Vietnamskou demokratickou republikou zaujala zdrženlivé stanovisko. Promyko potvrdil zájem Američanů okamžitě zastavit nálety a stáhnout svá vojska, pokud se severní Vietnam zaváže ukončit svou vojenskou přítomnost na jihu. Hanoj však i nadále odmítala politický dialog s Washingtonem. Pro Sovětský svaz a jeho východoevropské spojence se tak Indočína stala obtížným hospodářským břemenem.
Ve Spojených státech postupně sílilo protestní hnutí proti válce a bylo to přislíbení jejího brzkého konce, které přivedlo Richarda Bizona do Bílého domu. Své představy o řešení obtížného problému vyložil v červnu 1969 na ostrově Guamu. Tzv. Bizonova doktrína předpokládala daleko větší míru angažovanosti amerických spojenců v Asii a omezení přímého nasazení americké armády. Dosah této koncepce nebyl příliš velký. Mezitím se v jižním Vietnamu zformovala „prozatímní revoluční vláda“. Jihovietnamská armáda nebyla schopna efektivní obrany. Američané obnovili bombardování předměstí Hanoje, ale návrat k letecké válce nebyl řešením. V květnu 1972 proto Bizon formuloval nové návrhy na řešení krize, které ve svém celku otevřely prostor pro nadcházející jednání. Letní rozhovory v Paříži, kde se hlavním Kissingerovým partnerem stal vlivný Le Duc Tho, vytvořily předpoklady pro říjnovou shodu, kdy obě strany souhlasily s návrhem devítibodové dohody o zastavení palby, stažení amerických jednotek a mírovém sjednocení země. Po přechodnou dobu, tj. do vypsání všeobecných svobodných voleb, měly v jižním Vietnamu existovat obě vlády, tj. prozatímní revoluční vláda a legitimní vláda republiky, jež si měly uchovat i nadále své vnitřní a zahraniční funkce. V Paříži dne 27. ledna 1973 ministři zahraničí Spojených států, Vietnamské demokratické republiky, prozatímní revoluční vlády Jihovietnamské republiky a Vietnamské republiky „Smlouvy o ukončení války a obnovení míru ve Vietnamu“. V březnu 1973 odešli z jižního Vietnamu poslední američtí vojáci, ale Severovietnamci zůstali a Vietkong obnovil boje. Bizonova administrativa prakticky obětovala svého jihovietnamského spojence. Závěrečná operace severovietnamské armády s kódovým označením „Ho Či Min“ skončila 30. dubna 1975 obsazením Saigonu. Komunisté se prosadili i v Laosu a v Kambodži se zmocnili vlády Rudí Khmerové.
Obecného neklidu sovětské nomenklatury využila skupina vysokých funkcionářů a zorganizovala politické spiknutí. Klíčovým mužem pečlivě připravené konspirace byl A. Šelepin, který ovšem nechal za sebe jednat Leonida Brežněva a M. Suslova. Důležitá byla i podpora šéfa KGB V. Semičasného a armádních špiček. Spiklenci bez vědomí Chruščovova svolali na 14. října 1964 plénum ÚV KSSS, kde se rozhodlo o jeho sesazení. Prvním tajemníkem ÚV KSSS byl zvolen Leonid Brežněv.
Pokus o socialismus lidskou tváří v Československu
Československo se sice v roce 1960 stalo socialistickým státem, ale k naplnění minima původních dělnických ideálů mělo daleko. Vzestup ekonomických obtíží nedokázaly zastavit ani četné pokusy o dílčí hospodářské reformy. Špatně zásobovaný trh násobil pocity obecné nespokojenosti. Politickou roznětkou výbušného sledu událostí se stal sjezd spisovatelů v červnu 1967. V říjnu demonstrovali v Praze vysokoškolští studenti proti celkové mizérii systému. Na prosincovém plénu ÚV KSČ se již jednalo o výměně nomenklaturní špičky. Volba nakonec padla na nevýrazného Alexandra Dubčeka. V lednu 1968 se A. Dubček stal prvním tajemníkem ÚV KSČ, v březnu odstoupil A. Novotný z funkce prezidenta republiky a jeho nástupcem byl zvolen generál Ludvík Svoboda. Reformní komunisté využili krátkého času mocenského bezvládí a s pomocí sdělovacích prostředků se pokusili o liberalizaci režimu. Proměny se sice týkaly stranického dění, ale negace neostalinské totality rezonovala v celé společnosti. Byla vydána publikace výzvy 2000 slov k dělníkům, rolníkům, vědcům, umělcům a každému na sklonku června. Její autor, spisovatel a novinář Ludvík Vaculík, požadoval co nejrychlejší směřování k občanské společnosti a politické pluralitě. Neostalinská skupina varovala Kreml před nebezpečím „kontrarevoluce“ v Československu.
Brežněv věřil, že se mu podaří přesvědčit tvárného Dubčeka o potřebě podpory tzv. zdravých sil a o rozchodu s představiteli reformní orientace. Výsledkem červencové schůzky generálních tajemníků komunistických stran sovětského bloku ve Varšavě byl ultimativní dopis Praze, v němž bylo nejen konstatováno, že již byla překročena míra „bratrské“ tolerance vůči reformnímu úsilí, ale byla zde poprvé formulována i Brežněvova doktrína o společné obraně socialismu. Posledním pokusem o dosažení rozkolu ve vedení KSČ byla československo-sovětská schůzka v Čierné nad Tisou na konci července a následné setkání komunistické špičky sovětského bloku v Bratislavě. Pražští politikové s obrovskou podporou veřejnosti prozatím vzdorovali nátlaku, ale Bil´ak a Indra nakonec zradili a požádali Brežněva o vojenskou pomoc. Rozhodnutí o invazi však padlo až 16. srpna večer; varšavská pětka souhlasila, Kádárův nesmělý odpor byl zlomen příslibem maximální hospodářské podpory Maďarsku.
Jednotky Varšavské smlouvy v noci na 21. srpna 1968 přepadly Československo, ale předsednictvo ÚV KSČ okupaci odmítlo a selhaly i pokusy o vytvoření kolaborantského kabinetu. Do Kremlu byli dopraveni i zatčení a unesení členové předsednictva ÚV KSČ a výsledkem zcela nerovnoprávného jednání byl podpis tzv. Moskevského protokolu, který znamenal konec předchozích reforem, čistku ve straně a obnovení neostalinských principů autoritativní moci. Demokratické mocnosti tak de facto akceptovaly tzv. Brežněvovu doktrínu o omezené suverenitě východoevropských satelitních zemí.
Polská krize
V lednu 1968 byla zakázána klasická hra Adama Mickiewicze Dziady s dobově podmíněným, ale stále aktuálním protiruským akcentem. Kulrurní veřejnost protestovala a varšavští studenti vyšli do ulic. Moc odpověděla rozsáhlou represí celé intelektuální obce a otevřenou antisemitskou kampaní. Za těmito tzv. březnovými událostmi stála skupina ministra vnitra M. Moczara.
V roce 1970 se Varšava zaměřila na urovnání vztahů se Spolkovou republikou Německo a prosincovou smlouvou s Bonnem konečně dosáhla uznání hranice na Odře a Nise. Vláda Willyho Brandta revidovala dosavadní konstanty západoněmecké zahraniční politiky a rozšířila dialog s východním blokem. V létě roku 1970 uzavřela se Sovětským svazem tzv. moskevskou smlouvu o nenapadení. Tím se otevřel prostor pro obdobnou dohodu mezi Spolkovou republikou a Polskem, která byla podepsána dne 7. prosince 1970.
Ve snaze řešit chronické potíže polského hospodářství Gomulka těsně před vánočními svátky roku 1970 rozhodl o podstatném zvýšení cen základních potravin. Okamžitě se zvedla celonárodní bouře odporu. Proti stávkujícím byly postaveny bezpečnostní síly a armádní obrněnci. Ve Štětíně a v Gdaňsku si pouliční střety vyžádaly stovky mrtvých a raněných. Dne 20. prosince donutil tajemník PSDS Edward Gierek Gomulku k podání demise a sám zaujal jeho místo. Sovětský svaz měl mimořádný zájem na uklidnění situace v Polsku a novému prvnímu tajemníkovi PSDS poskytl významnou pomoc – velkou finanční půjčku, dodávky potravin a surovin. Generál Moczar se sice ještě pokusil o prosazení návratu k tvrdé neostalinské linii, ale jeho tzv. olštýnské spiknutí z května 1971 po Gierekově razantním zásahu zcela ztroskotalo.
Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě
Více než roční rozhovory čtyř mocností byly úspěšně završeny podpisem dohody o Berlíně dne 3. září 1971. Potvrdily stávající modus vivendi v obou částech rozděleného města a zavázaly Sovětský svaz k zabezpečení bezproblémového provozu tranzitních spojů. Součástí zářijové dohody čtyř se poté staly dva důležité dokumenty, které vstoupily v platnost 3. června 1972. První stanovil podmínky bezpečného tranzitu přes východoněmecké území, druhý nově formuloval pravidla vzájemných kontaktů berlínského obyvatelstva. Brandtova administrativa získala dostatečný mandát pro vedení dialogu s Německou demokratickou republikou, jehož výsledkem se stala „Smlouva o zásadách vztahů mezi SRN a NDR“, která byla podepsána 21. prosince 1972. Její signatáři se zavázali dodržovat přátelské a rovnoprávné bilaterální vztahy, tj. de iure uznali jeden druhého, zřekli se používání násilí ve vzájemných stycích, potvrdili územní integritu obou německých států a neporušitelnost existujících hraničních linií. Faktické potvrzení reality dvou německých států v jednom německém národě zpochybnilo nejen platnost Hallsteinovy doktríny, ale umožnilo i jejich přijetí – v září 1973 – do Organizace spojených národů. Úspěšná realizace Brandtovy Ostpolitik by nebyla možná bez zásadní změny ve východoněmeckém stranickém vedení. Leonid Brežněv podpořil vzestup korunního prince Ericha Honeckera a společnými silami dosáhli v dubnu 1971 pádu Waltera Ulbrichta.
Posledním kaménkem, jenž zapadl do mozaiky západoněmecké východní politiky, bylo uzavření smlouvy s Československem. Sporným problémem byla otázka neplatnosti mnichovské dohody. Praha pod tlakem Sovětského svazu akceptovala německý princip tzv. obecné neplatnosti. Smlouva mohla být poté podepsána dne 11. prosince 1973 a téhož dne byly navázány i diplomatické styky mezi oběma státy. Obsahové jádro pražské smlouvy bylo prakticky shodné s literou moskevské a varšavské dohody a ve svém komplexu tyto tři dokumenty suplovaly neexistující mírovou smlouvu s Německem.
Brežněv byl odhodlán stabilizovat impérium a dosáhnout jeho obecného uznání. Proto v květnu 1972 podepsal smlouvu SALT 1, která omezila počty mezikontinentálních raket a zastavila i budování protiraketových systémů. Ke konci roku 1973 byla již většina grémia pro pokračování „détente“. Tato politická koncepce uvolnění měla směřovat k potvrzení územních změn v Evropě po druhé světové válce. Po podpisu smlouvy SALT 1 začaly rozhovory o programových okruzích navrhované mezinárodní konference o evropské bezpečnosti.
Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě se konala od 30. července do 1. srpna 1975 v Helsinkách za účasti 33 nejvyšších představitelů států a vlád Evropy, USA a Kanady. Plná shoda konferenčního pléna se projevila v otázkách obchodní, technologické a průmyslové spolupráce, které tvořily obsahovou náplň tzv. druhého koše. K deseti principům mezinárodní spolupráce z prvního koše měli Rusové vážné výhrady, ale nejvíce oponovali formulacím z třetího koše o zásadách humanitární spolupráce, dodržování lidských práv a svobodné výměně informací. Brežněv posléze podepsal Závěrečný akt v původně připravené podobě.
Spojené státy tzv. Sonnenfeldtovou klauzulí opětovně potvrdily svůj nezájem na změně statu quo ve východní a střední Evropě, aniž by se Moskva zavázala k jakýmkoli změnám ve vnitřní politice.
Na sklonku 70. let skončila politická konjunktura Brežněvova režimu. Sovětský svaz se začal ekonomicky, demograficky, ekologicky i morálně propadat.
Pokusy o omezení jaderných zbraní a odzbrojovací jednání
Již na moskevské konferenci ministrů zahraničí SSSR, USA a Velké Británie v prosinci 1945 navrhla Moskva rezoluci o všeobecném zákazu jaderných zbraní. Návrh byl namířen proti tehdejšímu monopolu atomové bomby Spojených států. Sověti v téže době již rozjížděli vlastní nukleární program.
Až hrozba vzájemného zničení přiměla jaderné mocnosti k hledání oboustranně přijatelných kompromisů. Dne 5. srpna 1963 podepsali ministři zahraničí SSSR, USA a Velké Británie „Smlouvu o zákazu pokusů s jadernými zbraněmi v ovzduší, kosmickém prostoru a pod vodou“. Pokus o omezení podzemních roznětů ztroskotal. Tato tzv. Moskevská smlouva měla časově neomezenou platnost a v dalších letech byla doplněna dalšími dohodami.
V atmosféře „politiky uvolnění“ uzavřely Spojené státy a Sovětský svaz v roce 1974 „Smlouvu o omezení podzemních jaderných zkoušek“.
Nedílnou součástí odzbrojovacích programů bylo i jednání o omezení strategických útočných zbraní. Dne 26. května 1972 byla v Moskvě podepsána „Dočasná dohoda o některých opatřeních k omezení strategických útočných zbraní“ – Strategic Arms Limitation Falos (SALT 1), s platností do 30. října 1977.
Ve Vídni, 18. června 1979 signovali „Smlouvu o omezení strategických útočných zbraní“ (SALT 2) Leonid Brežněv a prezident USA James Carter. Po sovětské invazi do Afghánistánu Kongres Spojených států odmítl v létě roku 1980 smlouvu SALT 2 ratifikovat. Americko-sovětské rozhovory byly obnoveny až v červenci 1982 a týkaly se snížení počtu strategických zbraní. Finální dohoda byla podepsána Michailem Gorbačovem a Georgem Busem až červenci 1991. Předpokládala redukci jaderného arzenálu obou velmocí o jednu třetinu. Lisabonským protokolem z r. 1992 převzaly tyto závazky SSSR nástupnické sáty, tj. Rusko, Bělorusko, Ukrajina, Kazachstán. Po rozpadu Sovětského svazu byla v lednu 1993 v Moskvě podepsána mezi Ruskem a Spojenými státy nová smlouva – START II, která na obou stranách výrazně omezila počty jaderných nosičů.
Na přelomu sedmé a osmé dekády 20. století zasáhla sovětskou totalitu systémová krize. K tradičním ekonomickým problémům se připojily varovné signály dopadů nerovnoměrného demografického vývoje, obrovské ekologické potíže a samozřejmě i mravní devastace celé společnosti.
Charta 77 v Československu
Normalizace přetvořila Československou republiku v poslušný satelit Sovětského svazu.
V této situaci se chopila iniciativy skupina disidentů – dramatik Václav Havel, ministr zahraničí z roku 1968 Jiří Hájek, filosof Jan Patočka, spisovatel a dramatik Pavel Kohout, někdejší tajemník ÚV KSČ Zdeněk Mlynář – a programovým dokumentem Charta 77 připomněla československému vedení jeho vlastní závazky z Helsinské konference. Morální výzvu k dodržování lidských a občanských práv podepsalo do konce roku 1985 1 200 osobností. Vládnoucí nomenklatura proti organizátorům Charty tvrdě zasáhla.
Prostřednictvím samizdatu a zahraničních rozhlasových stanic byla s těmito dokumenty seznamována česká a slovenská veřejnost. Souběžně s Chartou vznikl i Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), který odhaloval a pranýřoval policejní zvůli normalizačního režimu. Dr. Gustav Husák , který se v roce 1975 stal i prezidentem republiky, se právem obával o křehkou stabilitu svého režimu.
Sovětská invaze do Afghánistánu
V roce 1973 padla v Afghánistánu tradiční islámská monarchie Záhira Šáha a moci se ujal vojenský režim generála Muhammada Daúda. Jeho zájmy prosazovala marxisticky orientovaná Lidová demokratická strana. Ta byla založena v polovině 60. let a postupně se rozdělila na dvě ostře soupeřící frakce. „Parčam“ (Prapor) vedl Babrak Karmal a „Chalk“ (Lid) generální tajemník strany byl Nur Muhammad Tarakí. V dubnu 1978byl Daúd svržen levicovým pučem, který s pomocí komunistických důstojníků organizoval druhý muž „Chalku“ Hafízulláh Amín. V čele státu stanul Nur Muhammad Tarakí. Dne 30. dubna byla zrušena dosavadní ústava a vyhlášena Demokratická republika Afghánistán. Kreml nový režim okamžitě uznal a 5. prosince 1978 s Kábulem podepsal „spojeneckou“ smlouvu.
Sověti se pokusili dosáhnout kompromisu mezi oběma znesvářenými stranickými frakcemi. Mise nebyla úspěšná a sovětský svaz se i nadále musel orientovat na „Chalk“. Mezitím v červnu 1978 se sjednotily opoziční síly. Ozbrojená povstání zasáhla provincie Kunar, Langham a Paktia. Armáda neokázala těmto aktivitám účinně čelit.
V Herátu, správním středisku stejnojmenné afghánské provincie propuklo v březnu 1979 rozsáhlé povstání proti vládě v Kábulu, které bylo vyvoláno náboženským odporem vůči alfabetizační kampani. Fundamentalisty podpořila i 17. pěší divize afghánské armády. Moskva trvala na razantním zásahu a ministerský předseda Amín poslal na severozápad země značnou vojenskou sílu. Herát vzdoroval pět dní a nakonec kapituloval. Tarakí opětovně požadoval sovětskou vojenskou intervenci, ale byl odmítnut.
V noci na 9. října byl Núr Muhammad Tarakí Amínem a jeho lidmi zardoušen a nevypočitatelný předseda vlády získal absolutní moc. Amín se pokusil demonstrativně kontaktovat Spojené státy. Cílem této politické intriky bylo vyvolání obav v Moskvě a následné dosažení jednoznačného potvrzení stávající vlády, rozšíření hospodářské pomoci a vyslání vojsk. O sovětské invazi rozhodla obava ze ztráty vlivu v Afghánistánu a posléze i z následného šíření islámského fundamentalismu ve středoasijských republikách.
Dne 25. prosince 1979 začala intervence Sovětského svazu v Afghánistánu. Hafízulláh Amín byl zastřelen a z pražského exilu byl povolán vůdce frakce „Parčam“ Babrak Karmal, který oznámil vytvoření Revolučního výboru a změny ve vední Lidové demokratické strany Afghánistánu.
Carter charakterizoval sovětský útok jako další pokus o rozšíření komunistického vlivu ve třetím světě. V lednu 1980 Spojené státy uvalily embargo na vývoz moderních technologií a obilovin do Sovětského svazu, naznačily možnou revizi smlouvy SALT 2 i případný bojkot nadcházejících olympijských her v Moskvě.
Válka v Afghánistánu prohloubila systémovou krizi sovětského režimu. Gorbačovovo vedení posléze dospělo k poznání nutného ukončení vojenské angažovanosti v Afghánistánu. Po dlouhých a obtížných jednáních byla 14. dubna 1988 uzavřena mezi Sovětským svazem, Spojenými státy, afghánskou komunistickou vládou a Pákistánem dohoda o stažení všech sovětských vojsk z těžce zkoušeného Afghánistánu. Nadžibulláhův prosovětský režim se však udržel u moci až do dubna 1992. Potom převzal vládu nad většinou afghánského území fundamentalistický Tálibán (do r. 2002).
Nová polská krize
Trvající disproporce mezi průmyslem a málo výkonným zemědělstvím prohloubila zásobovací potíže a vláda ministerského předsedy Piotra Jaroszewicze v červnu 1976 oznámila razantní zvýšení cen potravin, především masa a cukru. Prudká stávková vlna přerostla v otevřený střet se státní mocí a donutila režim k okamžitému ústupu. Deklarovaný návrat k původním cenám sice zmírnil existující politické napětí.
Pokračující hospodářská krize vyvolala v létě 1980 novou vlnu sociálních nepokojů. Dělnické bouře zasáhly celé Pobaltí a vláda kapitulovala. V Gdaňsku a následně i ve Štětíně a v Jestřebí byly podepsány „společenské dohody“ o legalizaci nezávislého odborového svazu Solidarita. Dne 10. listopadu byla oficiálně registrována Nejvyšším soudem. Walesovo vedení odmítlo tlaky radikálů a neusilovalo o přímou konfrontaci s vládnoucí totalitou, spíše se snažilo o postupné rozmělnění a oslabení jejího mocenského monopolu.
Carterova administrativa varovala Sověty před použitím vojenské síly.
Mezitím se Solidarita stala masovou organizací.
Na podzim 1981 zesílil v Solidaritě vliv radikálních sil a její zářijový sjezd již směřoval ke konfrontaci s komunisty. V noci na 13. prosince 1981 obsadila polská armáda všechny důležité státní instituce. Většina funkcionářského kádru Solidarity – včetně Lecha Walesy – byla internována.
Sovětské politbyro jednalo o situaci v Polsku 10. prosince 1981. Většina diskutujících se překvapivě postavila proti vojenskému zásahu. Základní příčinou této politické změny bylo poznání hloubky ekonomické krize Sovětského svazu. Moskva byla již zcela závislá na hospodářské kooperaci se Západem a nemohla si dovolit riziko jejího případného ukončení.
Reaganova politika vůči Sovětskému svazu
V roce 1980 byl 40. prezidentem Spojených států zvolen republikánský kandidát Donald Wilson Reagan. Důrazně oponoval komunistickým revoltám ve Střední Americe, které pokládal za ohrožení bezpečnostního perimetru Spojených států na západní polokouli. V roce 1983 oznámil zahájení programu Strategické obranné iniciativy.
Ve vztahu k Moskvě ukončil dosavadní politickou koncepci „uvolňování“, což mu ostatně usnadnila sovětská intervence v Afghánistánu. Rozsáhlým zbrojním programem vytvořil předpoklady pro pozdější zhroucení sovětské ekonomiky, která neunesla tempo razantní vojenské soutěže.
Moskva v žádném případě nebyla schopna přijmout americkou výzvu.
Gorbačovova „přestavba Sovětského svazu
Dne 10. března 1985 byl zvolen do nejvyšší stranické funkce Michail Sergejevič Gorbačov. Sovětskou realitu poloviny 80. let charakterizoval neefektivní průmysl, silně zaostalé zemědělství, nenapravitelné ekologické katastrofy a byrokratické poručnictví vládnoucí stranické elity. Trvalou zátěží byla vyčerpávající válka v Afghánistánu. Obrovskou katastrofou byl výbuch reaktoru v černobylské jaderné elektrárně v dubnu 1986.
Smyslem Gorbačovem prosazované „perestrojky – přestavby“ mělo být prolomení stagnace pomocí celé řady reforem, včetně částečné změny politického režimu.
V zahraniční politice M. S. Gorbačov prosazoval zásady evropské bezpečnosti a snížení napětí mezi velmocemi.
V prosinci 1987 byla ve Washingtonu oběma státníky podepsána „Smlouva o likvidaci raket středního doletu“, která se týkala stažení všech SS-20 a Pershingů II z Evropy. Velký význam mělo i Gorbačovovo vystoupení ve Štrasburku v červenci 1988, kdy na půdě Evropského parlamentu odmítl doktrínu o omezené státní suverenitě socialistických zemí. Ztráta podpory sovětského centra oslabila satelitní režimy. Moskva podnikla i trpkou cestu do Canossy, když v polovině dubna 1988 uzavřela dohodu o stažení svých vojsk v Afghánistánu.
Kolaps
V roce 1989 se zhroutily komunistické režimy v zemích sovětského bloku. K prvnímu výraznému společenskému pohybu došlo v Polsku, kde již od ledna 1989 byla u moci vláda reformních komunistů. Ta přistoupila na rozhovory s občanskou opozicí, jejichž výsledkem byla dubnová dohoda o částečně svobodných volbách a nová legalizace Solidarity. Po rezignaci generála Jaruzelského byl v prosinci 1990 zvolen polským prezidentem Lech Walesa.
V Maďarsku se chopili iniciativy liberální komunisté, kteří se nebránili obnově politického pluralismu a tržního hospodářství. Centrem opozice se stalo Maďarské demokratické fórum, které ve svobodných volbách v březnu 1990 získalo téměř 43 % všech hlasů. V čele již zcela nekomunistické vlády stanul József Antal.
Vedení NDR vzdorovalo všem pokusům o liberalizaci. Zklamaní východoněmečtí občané reagovali masovými útěky do Spolkové republiky přes její zastupitelské úřady v Budapešti, Varšavě a v Praze. V září 1989 zahájila vlnu demonstrací proti totalitní moci velká manifestace v Lipsku. Pod tímto tlakem událostí Erich Honecker 18. října odstoupil. Jeho nástupci se sice pokusili udržet existenci Německé demokratické republiky, ale otevření berlínské zdi večer 9. listopadu 1989 bylo předzvěstí jejího konce.
Komunistická strana v Československu musela ztratit pud sebezáchovy, když v roce 1987 zvolila za svého generálního tajemníka Milouše Jakeše, jemuž dělalo potíže formulovat i jednoduchou větu. Husákovi zůstala pouze dekorativní prezidentská funkce.
V lednu 1989 proběhl Palachův týden protestů proti absenci demokracie v zemi. Ve stejném duchu byla podepsána i petice „Několik vět, kterou v krátkém čase podepsaly tisíce občanů. Policejní represe, které doprovázely opoziční aktivity, vyvrcholily během studentské demonstrace v Praze 17. listopadu 1989. Pobouřená veřejnost reagovala rozsáhlými manifestacemi a dožadovala se demokratizace celého politického systému. Koordinačním orgánem opozice se v Čechách stalo „Občanské fórum“ v čele s Václavem Havlem a na Slovensku „Veřejnost proti násilí“. Komunisté přistoupili na jednání s představiteli občanské opozice. Výsledkem rozhovorů bylo vytvoření vlády premiéra Mariána Čalfy, kde již byli rovnoměrně zastoupeni jak komunisté, tak lidé z disentu. Z ústavní listiny byl vypuštěn článek o vedoucí roli KSČ v řízení společnosti. Dosavadní prezident Gustáv Husák odstoupil a 29. prosince byl novou hlavou státu zvolen Václav Havel. Svobodné volby v červnu 1990 potvrdily vítězství „Občanského fóra“ a „Veřejnosti proti násilí“.
Komunistická diktatura v Rumunsku skončila v krvavé lázni. V polovině prosince 1989 demonstrovala maďarská menšina v sedmihradském Temešváru proti národnostnímu a politickému útlaku. Prezident a samovládce Nicolae Ceausescu poslal proti odbojnému městu bezpečnostní jednotky, které zmasakrovaly stovky jeho obyvatel. Události v Temešváru vyvolaly krátkou občanskou válku, v jejímž průběhu se k odpůrcům režimu připojila i většina armády. Ceausescu byl zatčen a vojenským tribunálem odsouzen k trestu smrti. Rozsudek byl zdivočelými pretoriány okamžitě vykonán. Koncem prosince vznikla vláda „Fronty národní spásy“, ktrá dovedla zemi k prvním svobodným volbám v květnu 1990.
V Bulharsku byl dlouholetý stranický vůdce Todor Žižkov svržen v listopadu 1989 Sověty inspirovaným palácovým převratem dosavadního ministra zahraničí Petra Mladenova. Protipouhému obrození komunistické moci se postavil opoziční „Svaz demokratických sil“ Želju Želeva. V srpnu 1990 byl Želju Želev zvolen prezidentem republiky a v prosinci byl sestaven koaliční vládní kabinet.
V Albánii se stalinistický režim začal rozpadat až na počátku 90. let. V relativně svobodných volbách v roce 1992 zvítězila „Demokratická strana“ vedená Sali Berishou.
Jedním z posledních mezinárodních počinů Sovětského svazu byla „Smlouva 12 + 4“, kterou 12. září 1990 podepsali v Moskvě ministři zahraničí čtyř velmocí a obou německých států. Tímto dokumentem byly vytvořeny mezinárodně právní předpoklady pro sjednocení Německa, k čemuž došlo 3. října 1990, kdy se Německá demokratická republika oficiálně připojila ke Spolkové republice Německo.
Na počátku roku 1991 se lidová referenda v Litvě, Estonsku a v Lotyšsku vyslovila pro nezávislost a odchod ze Svazu. Dne 19. srpna 1991 se skupina neostalinistů ve vedení KSSS pokusila o státní převrat. Armáda se postavila na odpor a proti pučistům energicky vystoupil i nově zvolený prezident Ruské federace Boris Jelcin. Lotyšsko a Estonsko deklarovaly nezávislost ve dnech 19. a 20. srpna, Litva, která se formálně emancipovala již v březnu 1990, opakovaně potvrdila svůj nezávislý status. V řetězové reakci na sklonku srpna vyhlásily samostatnost Ukrajina, Bělorusko, Moldova, Ázerbajdžán, Uzbekistán a Kyrgyzstán. V září učinily totéž Tádžikistán, Gruzie a Arménie. Dohoda o ukončení existence Sovětského svazu byla podepsána 7. prosince 1991 na lovecké chatě v Bělověžském pralese. Nově vzniklo volné Společenství nezávislých států, do kterého vstoupily – kromě pobaltských republik a Gruzie – všechny bývalé svazové republiky. První „proletářský stát světa“ oficiálně zanikl o půlnoci 31. prosince 1991. Souběžně s agonií Sovětského svazu se na konci roku 1990 definitivně rozložila i Rada vzájemné hospodářské pomoci. Varšavská smlouva byla oficiálně rozpuštěna 1. července 1991.
Rozpadla se i Jugoslávie, kde ožily letité národnostní spory, které byly umocněny hospodářskou a politickou krizí. V červnu 1991 se osamostatnily Slovinsko a Chorvatsko, v březnu 1992 se od srbsko-černohorské Jugoslávie odtrhla Bosna a Hercegovina. V nových celcích, s výjimkou Slovinska, zůstaly početné menšiny srbského, chorvatského i muslimského obyvatelstva a nerespektování jejich národnostních práv uvrhlo někdejší Jugoslávii do zběsilého víru ničivých občanských konfliktů.
Studená válka skončila faktickým rozkladem geopolitického uspořádání ve střední a východní Evropě, které bylo vytvořeno versailleským mírovým systémem z roku 1919 a potvrzeno výsledky druhé světové války.